Existují obce a čtvrti, kde prakticky neexistuje kriminalita, kde běhají děti volně venku, kde se na ulici potkávají sousedé, kde se lidé běžně dávají do řeči. Existují také místa, kde je zločinnost častá, kde na ulici potkáváte automobily, ale lidi spíše výjímečně, volně pobíhající děti ani náhodou, kde máte dojem, že někdo vyhlásil zákaz vycházení… číst více.. Anděl místa
Městský cohousing
Člověk je společenský tvor. To je jasný. Na to, abychom přežili bez společnosti druhých, jsme příliš slabí. Pokud mi nevěříte, vydejte se třeba do ZOO, a dobře si tam podívejte do očí třeba lvovi, nosorožcovi nebo hrochovi. Proti podobným kabrňákům nemáme v divočině sami šanci. A že jich svého času po Zemi běhávalo! Jedinou šancí bylo spojit síly s ostatními.
27.5. Restaurant day v Komořanech
Nic nečtěte a pusťte si to video v úvodu :-).
V sobotu 27.5.’17 pokračujeme v tradici našich sousedských slavností u nás doma v Komořanech. Letos se chceme poprvé zapojit do festivalu s názvem Restaurant Day (i když volíme o týden pozdější datum). Hlavní ideou slavnosti je to, že si každý může zkusit na jeden den otevřít pro své sousedy pomyslnou „restauraci“. Slavnost se bude konat na komořanském náměstíčku mezi ulicemi Kyslíková, Komořanská a Revoluce (mapa).
Párty v garáži
Sousedi z vedlejšího domu mi udělali radost. Vzali peníze, které platí uklízecí firmě za vytírání garáže, nakoupili za to košťata a svačinu, svolali do garáže uklízecí párty a užili si při společném úklidu hromadu srandy.
Máte společný prostor?
Bydlíme v paneláčku s cca dvaceti byty. V takovém tom momentálně „moderním“, mezi developery oblíbeném železo-betonovo-skleněném. Nastěhovali jsme se tam před třema a půl lety proto, abychom byli blízko škole našich dětí a mohli tam jezdit na kole. Nastěhovali jsme se sem s tím, že se i v domě postaveném tak, že souseda nemusíte potkat jak je rok dlouhý, zkusíme ne pouze bydlet, ale i žít, tj. s blízkými vztahy.
Kde kompost můj?
Dnešní blog je z pera sousedky Martiny Capinové. Týká se našeho komunitního kompostéru pod Modřanským hájem. Ten jsme domluvili v říjnu 2014 s Martinem Hladíkem z úřadu MČ Praha 12. Tenkrát nás bolelo pozorovat, jak bio-odpadky z našich domů končí v malešické spalovně (viz fotografie z našich popelnic na konci článku) a odtud v našich plicích.
Překvapilo mě, jaký zájem o kompost od samého počátku byl – skoro jako v obchodech během černého pátku. O to víc mě šokovalo, že si z našeho zastupitelského úřadu kompostér odvezli (viz fotka místa, kde kompostér stával). Ivan Tatai, vedoucí odboru životního prostředí u nás na radnici říká: „Důvodem je to, že se nepodařilo naplnit původní záměr, kterým bylo ekologické zpracování rostlinného bioodpadu přímo v místě jeho vzniku a využití vyrobeného kompostu k aplikaci do půdy v okolí kompostéru bez nutnosti jeho převážení“. Rozumím mu, ale říkám si, čí zájmy ti naši zastupitelé vlastně zastupují, když ty naše ignorují.
Mimochodem „komunitní kompostér“ plní nejenom ekologickou funkci (tj. pomáhá, abych drancovali přírodu míň, než ji dnes drancujeme), ale jak vyplývá z názvu je dalším místem, kde do sebe mohou „narazit“ sousedi, prohodit pár slov, poznat se a udělat zase o krůček dál od anonymního sídliště, kam se jezdí přespávat k domovu, kde se žije…. Dále už jen text Martiny Capinové.
Blízký soused, co nebydlí v Komořanech
(Pozn. editora k textu Evy Rybníčkové). Sousedka Eva si v dnešním blogu všimla, jak velký vliv na sbližování lidí u nás v Komořanech má Česká pošta. Mně osobně díky tomu došlo, jak důležité může být povolání „pošťáka“ pro budování komunit a nezávislosti na státu a na korporacích. V dnešní odcizené době, kdy si většina lidí hledí svého, je pošťák (a dnes už i další doručovatelé) už vlastně jediným člověkem, který pravidelně na živo „narušuje“ klid domácností, do kterých se tak rádi zavíráme. Není to tak dávno, co k lidem chodil ještě i lékař, brusiči nožů a nůžek, podomní prodejci všeho možného a samozřejmě sousedé. To nás nutilo k interakci, cvičilo nás to v komunikaci, rozvíjelo to vztahy a přispívalo to k pocitu, že jsme doma opravdu doma. Ty doby jsou pryč a nám tak už zbývají jen ti doručovatelé, kteří mohou pojmout svoji práci jako „práci“ (a nechávat nám tak ve schránce třeba papírek s nápisem „adresát nezastižen) nebo jako „poslání“ (a najít například souseda, který nám pak balíček později předá). Já jsem šťastný, že žiju ve čtvrti, kde máme poštmistra, který své povolání pojal právě jako poslání. číst více.. Blízký soused, co nebydlí v Komořanech
Den na svobodném statku
Jedním ze způsobů, jak se propojit se sousedy je tzv. KPZ-ka. Anonymní „cizí lidé“ se tu proměňují časem třeba i na kamarády a/nebo na tety a strejdy pro vaše děti (viz např. Rozšířená rodina). Je to ale především způsob, jak si zajistit jídlo bez pesticidů a tím hlasovat pro zemědělství šetrné přírodě a zdraví člověka. Jedna taková KPZ-ka funguje i u nás v Modřanech/Komořanech. Jedná se o symbiózu zhruba třiceti modřanských rodin s hospodářstvím Svobodný statek v Českých kopistech u Terezína. číst více.. Den na svobodném statku
Moje! Nebo naše?
Sousedi mohou být jeden pro druhého buď „cizími lidmi“ (to když každý sedí ve své „krabici“ – bytě/autě – viz „Krabicoví lidé„) nebo si mohou být blízcí. To, když se setkávájí a společně něco tvoří.
Jedním z důležitých míst setkávání u nás v Komořanech bylo v posledních dvou letech veřejné ohniště na louce u lesa. To postavil člověk, který má to místo rád. Nezištně, sám, ve svém volném čase, za své peníze. Co mohu soudit, ohniště posloužilo za dobu své existence stovkám, možná spíš ale tisícům lidí nejenom z Komořan či Modřan. číst více.. Moje! Nebo naše?
Co takhle zrušit zákaz vycházení?
S blogováním jsem začal ještě předtím než se z blogu stalo sprosté slovo – zkraje roku 2007, jen tři roky potom, co vznikl facebook, šest měsíců po tom, co se zjevil skype a dva roky předtím než se objevil twitter – zde. Psal jsem do zhruba deseti blogů. Za tu dobu jsem si všiml, jak skvělý nástroj to může být pro šíření myšlenek, vylaďování se s ostatními na vidění světa, budování komunit a pro občanský aktivismus.
Od doby, co se nám narodila první dcera (už je to deset let) se věnuji zkoumání toho, co činí domov domovem. I na toto téma jsem v minulosti psal už do dvou blogů. Toto je třetí. Pražskou čtvrť Komořany jsem si před vybrali před pěti lety s rodinou jako svůj domov. Chceme tu žít, ne pouze bydlet. Tento blog je mým mikro-příspěvkem k tomu, že se Komořany stanou ještě lepším místem pro život než je tomu dnes.