S postupující klimatickou krizí jsou a budou ve městech stále důležitější zelené plochy, především ty, které slouží k pěstování jídla – zahrádkářské kolonie, (komunitní) zahrady, městské farmy, soukromé zahrádky ,…zelené plíce, zchlazení při vlnách veder, zadržování vody, produkce jídla pro místní obyvatele, druhová rozmanitost a též konviviální funkce, tj. podpora místního dobrého života,…

O významu zahrádkářských kolonií, městského zahradničení jsem psal zde.

V Česku se ale zastavil čas v 90. letech, u moci jsou léta politici zastupující zájmy developerů a korporací (ne obyčejných lidí) na čele se spolkem ODS, a tak, co je ve městech zelené, se má ideálně zastavět. Podle těchto lidí zahrádkaření a pěstování jídla patří na venkov. Ve městě má být beton, asfalt, dlažba, nákupáky, aquaparky, funparky, domy, infrastruktura pro automobilovou dopravu, kancelářské budovy a pokud něco zeleného, tak ve velmi omezené míře nějaký parčík.

A tak – přestože už je 2023 a informovaný člověk by nic takového nečekal – zelené plochy stále mizí, a to především zahrádkářské kolonie, zahrady a zemědělská půda.

Aktuálně jsou to třeba zahrádky ve Vysočanech, které se ocitly pod tlakem developerů JRD a zmiňovaných spřátelených politiků a úředníků.

Mimochodem, zajímavý slogan, který v JRD používají „stavíme zdravé domovy“.

Je ale možné stavět zdravé domovvy v místech, kde o vás nikdo nestojí? A mohou být nechtěné domy, které zničily veřejný prostor, zdravé? Mohou být takové domy domovem?

Nemyslím si.

O záchranu usilují Rokytka žije a Arnika

Kauza je velmi ilustrativní našemu časoprostoru. Doporučuji k nahlédnutí. Více na stránkách Arniky.

Potřebujeme se i v post-komunistickém prostoru konečně pustit do obsáhlé veřejné debaty o tom, jak důležitá je potravinová soběstačnost, pěstování jídla (i ve městech), zemědělská půda a také divočina. Je třeba jasně říct, že zelené plochy ve městech není komunismus, ale zdravý rozum a naše jediná šance pro budoucnost, která bude horká, suchá, záplavová a jinak nejistá.