V sobotu jsme v Komořanech zažili další sousedskou sešlost (proklikněte se na fotky viz výše) – tentokrát ve stylu Restaurant day (zde). Mám z toho několik silných pocitů, o které bych se chtěl podělit. Vezmu to ze široka.

Podobně jako na mnoha jiných místech v ČR, máme i my v pražských Komořanech řadu lokalit, které mi svou odpudivostí a pocitem krachu připomínají šeď a nevlídnost východního Běloruska roku 1989. Absurdní je, že developeři si na naší radnici sice podávají dveře (viz např. „Komořanský klondike„), ale zájem mají výhradně o místní louky, pole a lesy. O rozsáhlé „brownfieldy“ jako by nikdo nestál. A tak tu leží ladem, zapadané odpadky, chátrající s tím, že na některých občas někdo poseká trávu, ale pohled na ně duši rozhodně nepovznese, a že by něčemu sloužily? Naopak, oku jsou tak odpudivé, že většina lidí se těmto místům vyhýbá nebo jimi proběhnou, aby byli co nejrychleji pryč.

Experiment: Brownfield vs. Restaurace, kavárna & dětské hřiště

Minulá sobota byl fascinující experiment. Mnoho let opuštěný betonovo-asfaltový plácek v centru obce, od jara do podzimu zarostlý trávou, plný střepů a jiných odpadků, od rána do večera ze všech stran obklopený čmoudícími automobily (o tom více např. zde) a autobusy se na jeden den proměnil na obří dětské hřiště, kavárnu, několik restaurací, pivnici a místo, odkud se nepospíchalo někam rychle pryč, ale kam se naopak ten den směřovalo a kam přijeli na ten den i lidi z jiných částí Prahy (viz fotky v úvodu nebo na facebooku).

Léta opuštěný, odpudivý betonovo-asfaltový plácek v centru obce se na jeden den proměnil na obří dětské hřiště, kavárnu, několik restaurací, pivnici a místo, odkud se nepospíchalo někam rychle pryč, ale kam se naopak ten den směřovalo.

To, o co tam šlo a co jsme tam zažili ukazuje snad nejlépe toto video.

Provence v Komořanech

Kromě toho, že tyto sousedské sešlosti dovedou proměnit mrtvou ulici, kde jsou normálně jenou auta (viz: Co takhle zrušit zákaz vycházení?) jsou fascinující možností zažít i v Čechách zkraje 21.století to, co zažívají denně obyvatalé tisíců obcí, městeček a měst třeba na Sicílii, v Provence, v Katalánsku nebo třeba kdekoli v Brazílii. Lidé v těchto místech Ž-I-J-Í. Nejezdí tam přes týden pouze PŘESPÁVAT. NEMIZÍ odtud každý víkend někam na výlet. Tyto sešlosti jsou nadějí za-žít, že to jde i u nás.

Mýtus cizích lidí

Žijeme v systému, kterému se říká „neoliberální kapitalismus„. K jeho základním principům patří maximální individualizace – čím víc pojedeme každý sám na sebe, tím (pro systém) lépe. Čím méně se budeme znát, tím spíše budeme nuceni nakupovat (soused, kterého neznáte vám stěží něco půjčí, pohlídá dítě či vám nezištně pomůže) a to je dobré pro byznys. „Koupit“ je v prostředí „cizích lidí“ jediný způsob, jak získat, co člověk potřebuje. Málokdo si ale uvědomuje, že čím více je třeba nakupovat, tím více je nutné vydělat a čím více vyděláváme, tím pravděpodobněji budeme mimo domov a místo toho, abychom žili, budeme na život pouze vydělávat. Prostě bludný kruh.

Lieben & Arbeiten

Člověk je společenský tvor. Cítíme se proto nejlépe obklopení blízkými lidmi. Když ŽIJEME. Ne když na ŽIVOT VYDĚLÁVÁME. Podívejte na děti a na staré lidi, jak jim září oči v prostředí, kdy jsou v „tlupě“ blízkých lidí (ať už je to rodina, přátelé nebo sousedi). Freuda, když se ptali na recept na štěstí, řekl: Lieben & Arbeiten, tj. blízké vztahy a smysluplná práce. To jsou totiž dvě základní ingredience šťastného a zdravého života. A kdo jste byli, vzpomeňte si na sobotu – pro dnešní dobu tolik typický vystresovaný či posmutnělý výraz v tváři najednou vystřídalo uvolnění a radost.

Cítíme se proto nejlépe obklopení blízkými lidmi. Když ŽIJEME. Ne když na ŽIVOT VYDĚLÁVÁME.

Jak ale z cizích lidí udělat blízké? 

Jak ale z cizích udělat blízké? Zcela jednoduše: Vytvořit místa a situace, kde do sebe budou lidé „narážet“ (budou se muset potkávat) – tj. například – kavárnu, malé nezávislé obchody (viz zde), dětské hřiště, prostě jakékoli společné prostory či společné aktivity, ať už je to sousedská sešlost jako ta minulou sobotu nebo třeba „párty v garáži“, kterou organizují naši sousedé (zde) … Více třeba v „Co takhle zrušit zákaz vycházení?„.

Jak ale z cizích udělat blízké? Zcela jednoduše: Vytvořit místa a situace, kde do sebe budou lidé „narážet“, tj. kde se budou muset potkávat.

A pokud stále pochybujete v tom, zda je „blízký“ lepší než „cizí“, vydejte se třeba do Atén. Já se tam byl podívat minulý podzim a tam mi definitivně došlo, že až zkrachuje stát (A pozor! pesimisti s optimisty se už nedohadují o tom, zda se to stane, ale jak rychle či pomalu k tomu dojde), člověku pak nezbude nic než rodina, přátelé a sousedi – tj. síť blízkých lidí. Každý Řek je tak dnes minimálně v pěti spolcích a nemít jejich velké rodiny a další sítě vztahů, statisíce by jich už dnes bylo někde na ulici.

Já vs. my

V Čechách a ve velkých městech obzvlášť, ale tuhle změnu ještě není vidět. Přestože už 40% Čechů žije „od výplaty k výplatě„, valná většina lidí si jede raději sami na sebe a o cokoli společného nestojí ani za nehet. Někdo považuje „komunitní“ za „komunistický“, mnozí ale ve svém domově víceméně pouze přespávají. Od pondělí do pátku odjíždějí do zaměstnání a poslední, co by chtěli o víkendu dělat, je zůstavat doma a trávit čas s nějakými sousedy.

Mě nepřestává fascinovat, jak nízké procento našich sousedů o tyto sešlosti stojí a také, jak málo se jich zapojí jinak než, že přijdou něco zkonzumovat. Přitom já si akci od akce připomínám, že největší radost, sranda a zábava je společné stavění a bourání stanů, stolů a dalšího vybavení. A to je další A-HA minulé soboty. Několikrát jsem prosil o pomoc (s kafem, palačinkama, bazárkem, ráno se stavěním a večer s bouráním,… ). Na většinu mých proseb se mi nikdo neozval a těch několik z nás, kteří jsme akci připravovali jsme pak lítali jako hadry na koštěti.

Buď jak buď, zažít to kouzlo proměny místa, z kterého se spěchá na místo, kam se směřuje stálo za to. Nedokázal bych si představit, jak příjemné to může být. A je to i obrovská naděje, že to může jít i na kraji velkého českého města, kam se stěhují stovky nových cizích lidí, z kterých alespoň část tu chce založit i svůj nový domov.

Děkuju všem, kdo jste v sobotu byli.