Bydlíme v paneláčku s cca dvaceti byty. V takovém tom momentálně „moderním“, mezi developery oblíbeném železo-betonovo-skleněném. Nastěhovali jsme se tam před třema a půl lety proto, abychom byli blízko škole našich dětí a mohli tam jezdit na kole. Nastěhovali jsme se sem s tím, že se i v domě postaveném tak, že souseda nemusíte potkat jak je rok dlouhý, zkusíme ne pouze bydlet, ale i žít, tj. s blízkými vztahy.

„Máte v domě nějaký společný prostor?“, zeptala se mě před bezmála rokem paní redaktorka při natáčení dokumentárního pořadu o bydlení postaveném na blízkých sousedských vztazích s názvem „Sousedé na míru„. Poškrábal jsem se za uchem, nadechl se a odpověděl: „Ano. V domě máme dvě místnosti: Jednu obří a jednu malou. Obří slouží jako garáž (Většina domu je pod-garážovaná) a v menší je kontejner na odpadky. Jinak máme jen převážně temné chodby a pak už jen byty a sklepy v individuálním, soukromém vlastnictví.

Z této části rozhovoru mi pak bylo ještě dlouho smutno. Smutno z toho, že vím, jak důležitá jsou místa, kde do sebe mohou sousedé „narazit“ a kde mohou – v případě zájmu – spolu pobýt. Vím, že bez veřejného prostoru (ať už uvnitř nebo i venku) vlastně nejsou bližší vztahy ani možné a bez bližších mezi-lidských vztahů není možný ani dobrý život. Smutno mi bylo i proto, že vím, že to jde jinak. Mrkněte se třeba dojmy z mé návštěvy tzv. ekovesnice v USA (zde) nebo na úryvek z časopisu Respekt věnovaný životu ve Vídni – ve městě, které již nějakou dobu obsazuje přední příčky měst s nejvyšší kvalitou života. Posuďte sami…

A pobavme se o tom – co nám brání v tom, abychom to dělali podobně? Co myslíte?