Dnešní blog je z pera sousedky Martiny Capinové. Týká se našeho komunitního kompostéru pod Modřanským hájem. Ten jsme domluvili v říjnu 2014 s Martinem Hladíkem z úřadu MČ Praha 12. Tenkrát nás bolelo pozorovat, jak bio-odpadky z našich domů končí v malešické spalovně (viz fotografie z našich popelnic na konci článku) a odtud v našich plicích.
Překvapilo mě, jaký zájem o kompost od samého počátku byl – skoro jako v obchodech během černého pátku. O to víc mě šokovalo, že si z našeho zastupitelského úřadu kompostér odvezli (viz fotka místa, kde kompostér stával). Ivan Tatai, vedoucí odboru životního prostředí u nás na radnici říká: „Důvodem je to, že se nepodařilo naplnit původní záměr, kterým bylo ekologické zpracování rostlinného bioodpadu přímo v místě jeho vzniku a využití vyrobeného kompostu k aplikaci do půdy v okolí kompostéru  bez nutnosti jeho převážení“. Rozumím mu, ale říkám si, čí zájmy ti naši zastupitelé vlastně zastupují, když ty naše ignorují.
Mimochodem „komunitní kompostér“ plní nejenom ekologickou funkci (tj. pomáhá, abych drancovali přírodu míň, než ji dnes drancujeme), ale jak vyplývá z názvu je dalším místem, kde do sebe mohou „narazit“ sousedi, prohodit pár slov, poznat se a udělat zase o krůček dál od anonymního sídliště, kam se jezdí přespávat k domovu, kde se žije…. Dále už jen text Martiny Capinové.

číst více.. Kde kompost můj?

(Pozn. editora k textu Evy Rybníčkové). Sousedka Eva si v dnešním blogu všimla, jak velký vliv na sbližování lidí u nás v Komořanech má Česká pošta. Mně osobně díky tomu došlo, jak důležité může být povolání „pošťáka“ pro budování komunit a nezávislosti na státu a na korporacích. V dnešní odcizené době, kdy si většina lidí hledí svého, je pošťák (a dnes už i další doručovatelé) už vlastně jediným člověkem, který pravidelně na živo „narušuje“ klid domácností, do kterých se tak rádi zavíráme. Není to tak dávno, co k lidem chodil ještě i lékař, brusiči nožů a nůžek, podomní prodejci všeho možného a samozřejmě sousedé. To nás nutilo k interakci, cvičilo nás to v komunikaci, rozvíjelo to vztahy a přispívalo to k pocitu, že jsme doma opravdu doma. Ty doby jsou pryč a nám tak už zbývají jen ti doručovatelé, kteří mohou pojmout svoji práci jako „práci“ (a nechávat nám tak ve schránce třeba papírek s nápisem „adresát nezastižen) nebo jako „poslání“ (a najít například souseda, který nám pak balíček později předá). Já jsem šťastný, že žiju ve čtvrti, kde máme poštmistra, který své povolání pojal právě jako poslání.  číst více.. Blízký soused, co nebydlí v Komořanech