S blogováním jsem začal ještě předtím než se z blogu stalo sprosté slovo – zkraje roku 2007, jen tři roky potom, co vznikl facebook, šest měsíců po tom, co se zjevil skype a dva roky předtím než se objevil twitter – zde. Psal jsem do zhruba deseti blogů. Za tu dobu jsem si všiml, jak skvělý nástroj to může být pro šíření myšlenek, vylaďování se s ostatními na vidění světa, budování komunit a pro občanský aktivismus.

Od doby, co se nám narodila první dcera (už je to deset let) se věnuji zkoumání toho, co činí domov domovem. I na toto téma jsem v minulosti psal už do dvou blogů. Toto je třetí. Pražskou čtvrť Komořany jsem si před vybrali před pěti lety s rodinou jako svůj domov. Chceme tu žít, ne pouze bydlet. Tento blog je mým mikro-příspěvkem k tomu, že se Komořany stanou ještě lepším místem pro život než je tomu dnes.

Přemýšlel jsem dlouho, čím toto psaní začít. Protože si myslím, že opravdový domov tvoří na prvním místě sousedi, kteří sdílejí víc než jen adresu, napadlo mě vzít přednášku jednoho z velkých oživovatelů dnešních mrtvých měst Ondřeje Kobzy a doplnit to jednou z kapitol mé knihy Třináct tisíc dní, které se věnuje přesně tomu, jak dostat lidi za dveře jejich bytů, branky jejich plotů, volanty jejich automobilů. Tomu, jak začít bourat všechny ty hradby a hradbičky, které jsme si mezi sebe (se zvýšenou razancí po roce 1989) nastavěli. Tomu, jak vyjít ven, začít se spolu bavit, poznávat se a třeba spolu občas i něco podniknout.

Zde je zmiňovaná kapitola:

Jedna velká, ničím nerušená party. Takový pocit mám občas, když začnu sjíždět z jižních svahů Alp do některých tamních městeček a vesniček. Stejně tak kamkoli se na této planetě přiblížím rovníku. Můžete být v brazilském, thajském nebo třeba většinu roku i v nejednom chorvatském či italském městečku a nemůžete si nevšimnout, že většina života se tam odehrává venku. Lidé posedávají na ulici nebo v kavárnách, sousedi se potkávají na tržištích či u místních drobných obchodníků. Probírají život. V Thajsku srkají polívku, v Itálii kafe, v Brazílii žvýkají maso nebo ovoce. Mnohem častěji než my se smějí a dotýkají jeden druhého. Většina jako by zdánlivě nikam nepospíchala. Staří lidé posedávají v křesílkách nebo na lavičkách před domy. Muži hrají šachy, pétanque, ženy si povídají. Všude pobíhají děti. Na mnoha místech je dokonce jedno, jestli jsou čtyři hodiny odpoledne nebo čtyři hodiny ráno. Život jako by tu nikdy nekončil.

Střih a zpátky domů. Ať je jaro, léto, podzim nebo zima, pracovní den nebo víkend, ve většině českých vesnic i měst máte v určitých částech dne pocit, že někdo snad vyhlásil zákaz vycházení. U nás doma v Komořanech jsou ve všední den jenom dvě období, kdy můžete na ulici narazit na živého člověka, a i to i tak spíše výjimečně – ráno, když lidé spěchají do zaměstnání nebo do školy, a odpoledne či navečer, když se vracejí (a výjimečně nejedou autem). Ráno, odpoledne a navečer potkáte i pár pejskařů. O víkendu potom sem tam projíždějící cyklisty, přes den pár maminek, občas nějaký penzista s nákupní taškou. Jinak pouze zaparkovaná nebo projíždějící auta. Stačí ale přejet ty Alpy, abyste měli srovnání, a tam vás to uhodí do očí.

Naší sousedce Táně, původem z Brazílie, se před několika lety narodila holčička Pavlínka. Při té příležitosti za ní přijela její maminka. Byl konec října, začátek listopadu. Ráno tma, večer tma. Venku zima, těžký vzduch, na ulicích ani noha, všude jen stojící auta. Když to viděla Tánina maminka, padla na ni viditelně úzkost a řekla: „Kam ses to nastěhovala? Vždyť je to mrtvá země!“

Vystihla tak pocit, který mi při porovnání s jihem občas malinko svírá srdce. To zvláštní mrtvolno, kterému jsme dovolili vplížit se do našich měst. Ano, můžeme to hodit na klimatické podmínky. Po většinu roku je v našich končinách lépe uvnitř – nejenom kvůli teplotě, ale i proto, že my Češi si umíme zatopit. Až tak, že je v zimě na mnoha místech venku doslova nedýchatelno. A kdo by chtěl inhalovat sousedův „mostecký ořech“, případně ještě líp jeho PET láhve!?

Maminčin výrok o „mrtvé zemi“ mi vyprávěl Dufíno, Tánin manžel. Zrovna jsme tehdy uklízeli po naší první velké sousedské slavnosti pořádané v rámci Zažít město jinak – festivalu sousedských slavností, které se už několik let konají v Praze a několika dalších městech České republiky. Každá ulice, městská čtvrť, vesnička či dům se do festivalu můžou zapojit. A najednou jako bych se na chvíli ocitl v Brazílii…

Nestačím se divit: v ulici, kde normálně jenom parkují auta a občas nějaké projede, je spolu najednou na dvě stovky sousedů. Postávají, posedávají na lavicích, všude kolem pobíhají malé děti, Táňa servíruje svůj fenomenální brazilský guláš. Točí se pivo i limo, jeden soused griluje, parta dalších hraje a zpívá. To vše navzdory počasí – celé odpoledne prší jako z konve a teplo také rozhodně není. A já vidím, že to jde. Že mnozí – jinak zadumaní – sousedé, které člověk na ulici potká spíš výjimečně a kteří obvykle pospíchají každý za svým, spolu živě povídají, usmívají se a vypadají nadmíru spokojeně. Zde sestřih ze zmiňované slavnosti:

Pár měsíců předtím jsem na konferenci TEDx v Hradci Králové poznal Ondřeje Kobzu, známého pražského kavárníka, který vešel ve známost svým projektem pian do ulic, Korza v Krymské, později šachových stolků nebo tzv. poeziomatu a přichází s dalšími a dalšími nápady, jak propojovat lidi a dělat naše okolí přívětivější. „Když je to možné na tolika místech planety, proč by to nešlo u nás!? Vždyť třeba šachové stoly nebo grily jsou třeba ve Španělsku nebo v Itálii úplně normální,“ ptá se Ondřej. V době, kdy vzniká tato kniha, pořádá parta lidí okolo něho v Praze pravidelné tančení s názvem Tango na Míráku a plánuje koncert Pražské filharmonie v tunelu Blanka nebo komunitní zahrady na střeše pražského paláce Lucerna. Ten člověk mění Prahu a s ní i zbytek naší zemičky.

Nestačím se divit: v ulici, kde normálně jenom parkují auta a občas nějaké projede, je spolu najednou na dvě stovky sousedů.

Myslím, že sousedské slavnosti, piana nebo šachové stolky na ulici, farmářské a jiné trhy stejně tak jako drobní obchodníci či kavárníci v každé čtvrti jsou těmi, kdo přivádějí lidi zpátky do ulic a ukazují, že naše země nemusí být vůbec tak mrtvá, jak se na první pohled zdá. A hlavně každý z nás může zaťukat na souseda, vytáhnout před dům gril nebo jenom židle či prostě jen častěji vyjít ven a cestou s sebou ještě někoho přibrat. Stejně tak chodit víc pěšky a jezdit víc veřejnou dopravou nebo na kole místo autem. Vždyť i já… Když jsem přišel za Ondrou Kobzou do jeho Café Neustadt nedaleko pražského Karlova náměstí, on popadl v kavárně židli, mně řekl, ať si také jednu vezmu, a šli jsme si sednout na ulici. Nádhera.

Zrušit tak zákaz vycházení může být snadnější, než by se mohlo zdát. Co říkáte?