Doma milujeme hostiny. Zjistili jsme, že jíst spolu je nejvíc. A všimli si, že jídlo je skvělý magnet, který k sobě umí přitáhnout lidi. Proto, když není nějaký zákaz vycházení, se snažíme co možná nejčastěji nejíst doma sami, ale aspoň s nejbližšími sousedy a přáteli.

Ze všeho nejraději máme velké sousedské hostiny, které občas svoláváme i u nás na chodbě. Žijeme v paneláku, chodby máme vskutku odpudivé (a přitom prostorné), a tak proměna fádní chodby na společenskou místnost dovede být skvostná. Tam, kde je obvykle buď temno a pusto nebo tudy lidé jen pospíchají jsou najednou stoly, židle, lampy, stolují tu sousedé, pobíhají tu děti a psi. Jen akustiku tam máme mizernou, a tak to na žádné hluboké konverzace není :-(.

Každá taková hostina mi přijde život-měnící a mimořádně oči-otevírající. A tak občas dám nějakou fotku na sociální sítě. U té poslední jsem dostal paklík otázek, kvůli kterým jsem sedl a píšu tyhle řádky. 

Zde jsou ty otázky: „Tomasi a jak se toho da docilit? Popisujete nekde jaka k tomu byla cesta? A jak se lide k tomu vsemu staveli? A kolik lidi se ucastni? Ja jsem pomerne introvertni a ac mam spoustu (dobrych) napadu, je pro mne samotnou slozite je realizovat a dotahnout, obcas dovedu lidi zapalit pro vec, ale musim najit nejaky “horlavy material”, coz neni obcas snadne. Tak mne zajima, jak to probihalo u vas.“

U nás to začalo tím, že jsme se do našeho paneláčku nastěhovali (2013) “vyhládlí po lidech” s touhou proměnit anonymní panelák na širokou (rozšířenou) rodinu. S každým jsme se proto snažili seznámit. Hned zkraje jsme k nám do bytu svolali dva večírky – ty nám velmi pomohly se vzájemným seznámením se. (Důležité je říct, že v našem domě je cca 20 bytů, tj. ještě tak akorát únosný počet lidí).

Tím začaly vznikat vztahy a časem i přátelství – v malém, podle vzájemných sympatií.
Nutno říct, že většina obyvatel našeho sídliště o sbližování se sousedy nestojí. V našem domě – nejspíš v důsledku těch seznamovacích snah na začátku – je procento zájemců o společné dění vyšší než v jiných domech, ale i tak – většinu to nezajímá. Za deset let, co tu žijeme se nám už řada lidí odstěhovala a dnes jsou tu stále častěji krátkodobí nájemníci, kteří tu často jen přespávají a přes den dřou na snu o vlastním bydlení za Prahou. Ty tyhle snahy zcela míjí. 

Co se týče té „chodbovky“, což už je dnes snad tradice, jsme začali tím, že jsme sousedům poslali link na tuhle reklamu s tím “Pojďmě to zkusit”! Co bychom jedli každý sám, když můžeme vytáhnout stoly, každý vezme svoje jídlo a najíme se spolu. Bude sranda, otestujeme to. 

Většinou s nejbližšími sousedy najdeme termín, kdy každý může, pak uděláme plakátek, dáme ho do výtahu a na chodbu, plus se to snažíme říct ostatním. Já měl ze začátku dojem, že tohle bude milovat každý. Z návštěvy Mírova (nejtěžší věznice v zemi) vím, že samotka je pro homo Sapiens nejhorší trest a vím, že stále větší počet z nás jsme dnes doma jako na samotce od matek na mateřské dovolené čekající na vydělávajícího otce až po staré lidi.

Pár let jsem si zvykal na fakt, že většina lidí okolo nás – tj. i většina sousedů na našem sídlišti uvěřila snu o individuálním úprku za radovánkami, a že raději zůstanou doma sami u nějaké obrazovky, displaye a flašky vína. To je jeden z klíčových faktrů úspěchu sousedských sešlostí: Nic od toho nečekat a jít do toho s otevřeným srdcem jako do experimentu. 

Samotka je pro Homo Sapiens nejhorší trest.

Důležité je, aby se to odehrálo a jestli přijde (třeba jen) 5 lidí, tak taky fajn. 

Hodně pomůže, jako u všeho, když je (pokaždé) pevné datum, pak to mají lidi v kalendáři a počítají s tím. 

Jinak já jsem taky introvert – to se projevuje třeba tak, že nejsem bavič velkých skupin, potěšení mi dělá rozhovor jeden na jednoho nebo i naslouchání nějakého přirozeného extroverta/baviče. Když je v místnosti příliš hluk/blbá akustika, není mi dobře a odcházím. V případě našich hostin, slavností, besed si ale nemůžu pomoct – vím, že osamělost je toxická (podobně jako 15 vykouřených cigaret denně) a přináležení a pocit domova je základní předpoklad dobrého života. Proto jsem často ten, který tato setkání iniciuje, zve na ně nové a nové lidi.