Na našem sídlišti (Modřanský háj) se poslední půlrok děje zajímavá věc. Dům, kterému je něco málo přes deset let, se začal z jedné strany rozpadat do té míry, že bylo nutné zahájit několikaměsíční rekonstrukci.

Marketingové materiály Modřanského háje byly přitom vždy plné superlativů: 

Projekt, dokonce v období, kdy se do zmiňovaného domu nastěhovali první obyvatelé, dostal „medaili“ za „Realitní projekt roku“:

Jenomže, jak je (v poučených kruzích) známo, podstata moderního manipulativního marketingu je re-klam-ní. Aneb, jak říkal guru nacistické propagandy Goebbels: „Opakovaný klam se stává pravdou“. 

„Opakovaný klam se stává pravdou“. 

V Modřanském „ráji“ se skutečnost začala objevovat postupně: ze slibované kavárny byla garáž, ze slibovaného dětského hřiště prázdný trávník, z ráje pro cyklisty nemožnost nikde kolo zaparkovat, z ráje pro rodiny z dětmi soukromé „samotky“, neboť na sídlišti prakticky není sdílený veřejný prostor, kde by nejezdila auta. A výzkum za výzkumem potvrzuje, že čím více je na ulicích aut, tím méně je tam lidí a už vůbec ne dětí. 

O lesku a bídě Modřanského háje jsem psal na tomto blogu opakovaně – např. zde: Domov, nebo noclehárna?. Případně Pro zájemce – v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti najdete o Modřanském háji celou mnohastránkovou kapitolu.

Zmiňovaná rekonstrukce nabídla vskutku fascinující pohled za re-klam-ní oponu našeho sídliště. Připomněli jsme si fakt, že žijeme v době jednorázovosti. Korporace, které dnes obsluhují většinu našich potřeb, už dnes vyrábí máloco tak, aby to vydrželo a případně to bylo snadno opravitelné. Právě reklamou je nám podsouváno to, že potřebujeme mít, abychom mohli být. A čím víc máme, tím víc (prý) jsme. A tak nakupujeme a nakupujeme. Na nakupování je ale třeba vydělávat, často až do té míry, že už nemáme kdy žít.

Bydlení není výjimkou. Kdyby naši předci stavěli tak jako staví moderní developeři/stavební firmy, nebyly by žádné hrady, zámky a další památky, které jezdíme jako turisti obdivovat. V dnešní době se počítá s tím, že se bydlení brzy „vybydlí“ a lidé se přestěhují za něčím „lepším/větším“. Většina z nás dnes nežije tam, kde má člověk adresu. Doma se bydlí jen po dobu, než je čas se posunout dál.

Kdyby naši předci stavěli tak jako staví moderní developeři/stavební firmy, nebyly by žádné hrady, zámky a další památky, které jezdíme jako turisté obdivovat.

Duchu doby navzdory se možná shodneme, že 12 – 13 let na to, aby se dům začal rozpadat trochu moc. A tak je tu otázka: “Kdo za to nese zodpovědnost?” nebo postaru „Kdo za to může?“

Sídliště navrhli A69 architekti z Prahy, developerem byla irská korporace Avestus a stavělo to tu GEMO, velká stavební firma se sídlem v Olomouci. Schvalování jde za úřadníky na Praze 12, potažmo za pražským magistrátem.

Jedna úroveň je legislativní, druhá morální. Legislativa je nejnižší, státem ustavená míra morálky. Podle legislativy za to mohou obyvatelé, kteří si v dotčené budově koupili byty. Měli se ozvat dřív (když byly byty ještě v záruce). Jenomže to by museli o tom šlendriánu vědět. V té době to bylo ještě ukryté za úhlednou fasádou. 

Podle legislativy za to mohou obyvatelé, kteří si v dotčené budově koupili byty. Měli se ozvat dřív (když byly byty ještě v záruce). Jenomže to by museli o tom šlendriánu vědět. V té době to bylo ukryté za fasádou. 

Není to tak dávno, co si lidé bydlení stavěli svépomocí, s pomocí sousedů. Zedníci, tesaři, instalatéři,… a další „mistři“ byli známí lidé. Známí lidé své známé neošidí. V dnešním anonymním prostředí, tzv. volného trhu, to ale funguje jinak. Prakticky nikdo z nás, kdo zde bydlí neznáme lidi, kteří naše domovy stavěli. Jsou to pro nás cizí lidé.

Základním přístupem k výrobě, tj. i ke stavbě budouv je na „volném trhu“ to, že výrobek či stavba musí budit dojem 100% kvality. Musí být lákavá, aby se dobře prodala. Při pohledu dovnitř se však stále častěji používají co nejlevnější, tj. co nejméně kvalitní, často laciné náhražky. Velká čát zboží je dokonce cíleně navrhovaná tak, aby se brzy rozpadla – tzv. fenomén plánovaného zastarávání. Nejlepší metaforou tohoto přístupu z Modřanského háje, tj. z dílny Avestusu/Gema jsou zahrádky, které jsou zde součástí bytů v přízemí a domů. Na povrchu byl v první fázi stavby dokonalý travní koberec, v pozdějších fázích výstavby, úhledně uhrabaná hlína. Pod vrchní vrstvou ale najdete dokonalé smetiště – plasty, kabely, pet lahve, staré boty, oděvy, lana, stavbení suť – zde nafocená moje zkušenost.

Takhle se dnes staví.

Problém je i v tom, že velká část bytů se dnes buduje tzv. na investici. Bydlení už prostě není domov, ale „spořitelna“ a/nebo raději „stroj na peníze“, který by měl vydělávat.

Modřanský háj je tak příkladem projektu, který nám může posloužit jako laboratoř, v které můžeme pochopit, jak vzdálená je skutečnost od re-klam-y. Je učebnicovou ukázkou toho, jak snadné je dnes lidi obelhat. Mělo by to být varování pro všechny ty rodiny, které se nezřídka zadluží na celý život a jejichž (nejčastěji) otec či později oba rodiče spadnou do „mzdového otroctví“ a od nevidím do nevidím tráví čas vyděláváním na hypotéku někde v korporaci. Ve finále jim zbydou traumatizované děti a oči pro pláč. 

A69 architekti, Avestus a GEMO jsou tři firmy, tři příklady „extrakčního byznysu“, který uznává dvě hodnoty – zisk a růst. Všechny ostatní hodnoty, na kterých lidská společnost odpradávna stavěla – jako byly čest, poctivost, slušnost, ohleduplnost, zodpovědnost,… jsou v jejich podnikání zapomenuty. 

Mimochodem geniální slogan firmy, která zmiňovanou rekonstrukci koordinuje – na fotce z úvodu: „Zachraňujeme domy po firmách, které to nezvládly“.