Městský cohousing

Člověk je společenský tvor. To je jasný. Na to, abychom přežili bez společnosti druhých, jsme příliš slabí. Pokud mi nevěříte, vydejte se třeba do ZOO, a dobře si tam podívejte do očí třeba lvovi, nosorožcovi nebo hrochovi. Proti podobným kabrňákům nemáme v divočině sami šanci. A že jich svého času po Zemi běhávalo! Jedinou šancí bylo spojit síly s ostatními.

Jako každý jiný živočich, který se organizuje do tlupy, hejna či stáda i my máme v genech vyrytou potřebu kopírovat ostatní. Kdesi uvnitř nás cítíme, že to co dělá většina je to, co nám zajistí přežití.

V dobách, kdy NE-dostatek byl častější než dostatek a NE-bezpečí bylo víc než bezpečí to byla jednoznačně důležitá vlastnost. Dnes se ale stále častěji dostáváme do situací, kdy nás kopírování ostatních přivádí do slepých uliček. Až příliš často se ocitáme v absurdních situacích, které velmi trefně demonstruje následující experiment:

Pokud potřebujete pomoct s jazykem: Paní přišla do čekárny u lékaře, kde se předtím všichni ostatní domluvili, že budou na pípnutí vstávat. V pravidelných intervalech se tam totiž vždy ozve pípnutí. Skryté kamery sledují, jak dlouho to potrvá než začne vstávat i ta nic netušící paní. Skutečně absurdní to ale začne být ve chvíli, kdy zůstane v čekárně sama. Pípání totiž pokračuje a kamery jedou dál. Chvíle napětí: Bude dál vstávat, i když je v čekárně úplně sama? Když se ozve “píp”, paní vstane. Přichází další nic-netušící pacient. Začne vstávat i on? Co myslíte? Po dvou pípnutích už jede i on. Pak další a další. Všichni se zprvu diví, ale dvě, tři pípnutí a už fičí i oni.

Jedna moje známá po shlédnutí tohoto videa prohlásila: “Jsme komický druh”.

Když kdysi dávno v divočině zařval někde tygr a ten nejbystřejší ve smečce se dal do pohybu, bylo moudré běžet za ním. Ale dnes? 9 z 10 našinců žije tak, jak to před lety popsal Tyler Durden v kultovním filmu Klub rváčů: „Chodíme do práce, která nás nebaví, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme a tím se vyrovnali lidem, kterými opovrhujeme “.

„Chodíme do práce, která nás nebaví, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme a tím se vyrovnali lidem, kterými opovrhujeme. “ Tyler Durden

Kdesi uvnitř cítí většina z nás, jak by to mělo být – co potřebujeme, abychom se cítili šťastní. Děti a staří lidé v tom mají naprosto jasno. Zkuste se jich zeptat, máte-li někoho takového na dosah. Freud tomu říkal “Lieben & Arbeiten” – blízké vztahy a smysluplná práce.  Když jsme obklopení lidmi, kteří nám jsou blízcí a společně tvoříme něco, co nás naplňuje, cítíme se zpravidla šťastní.

Vcelku primitivní, ne?

Jenomže se zeptejete lidí okolo sebe – Kolik z vašich přátel má mezi svými sousedy opravdu blízkého člověka? Kolik z nich má opravdu blízkého člověka tam, kde pracuje? Zeptejte se také jako procento z toho, co celé dny dělají, je opravdu těší? Zkuste se optat, co by dělali kdyby nešlo o peníze a uvidíte, jak se jim rozzáří oči. Já už se pár let ptám a z odpovědí se mi do smíchu není.

Kolik z vašich přátel má mezi svými sousedy opravdu blízkého člověka a kolik z nich má opravdu blízkého člověka tam, kde pracuje?

Vytvořili jsme si báječný systém materiální hojnosti, jehož důsledkem je to, že většina z nás “vydělává na život” místo toho, aby “život žila”.

Místo, abychom žili, na život pouze vyděláváme.

O to víc se raduji z každého příkladu lidí, kteří i v tomto – krapet pomateném – systému dokážou žít (a ne na život pouze vydělávat). Žijí tam, kde bydlí a většinu času tráví děláním toho, co je naplňuje a co druhým prospívá. Zkraje roku jsem narazil na partu lidí, kteří si uprostřed Prahy vybudovali městský “cohousing”. Místo toho, aby od pondělí do pátku dvakrát denně seděli někde v zácpě, aby pak někde “vydělávali na sen o vlastním bydlení”, pronajali si uprostřed Žižkova společně dům, kde má každý svůj soukromý prostor, ale vedle toho i nekonečné přiležitosti sdílení, vzájemné pomoci a spolu-tvorby. Žijí tam, kde bydlí a mají tak to základní, co člověk potřebuje k pocitu štěstí – svou smečku. Freud by jim zatleskal. Zaposlouchejte se do toho, jak o svém životě/bydlení vyprávějí.

PS.: Cohousing je styl bydlení stavící na blízkých sousedských vztazích, který se objevil v 70.letech v Dánsku a odtud se šíří do dalších částí západního světa.

P.S.:2: Připomínám 27.5. Restaurant Day u nás v Komořanech. Buď se zapojte ZDE a něco ukuchtěte nebo přijďte něco pojíst. Nebo obojí.

Sdílejte: