Sousedi mohou být jeden pro druhého buď „cizími lidmi“ (to když každý sedí ve své „krabici“ – bytě/autě – viz „Krabicoví lidé„) nebo si mohou být blízcí. To, když se setkávájí a společně něco tvoří.

Jedním z důležitých míst setkávání u nás v Komořanech bylo v posledních dvou letech veřejné ohniště na louce u lesa. To postavil člověk, který má to místo rád. Nezištně, sám, ve svém volném čase, za své peníze. Co mohu soudit, ohniště posloužilo za dobu své existence stovkám, možná spíš ale tisícům lidí nejenom z Komořan či Modřan.

Posuďte sami podle fotek, které jsem tam jenom já vyfotil:

nebo:

nebo:

Minulý týden běžím kolem a vidím, že toto (pro sousedské spolu-žití) důležité místo je pryč – chatka stržená, lavičky rozmydlené. Před ohništěm stojí Michal – ten, který to celé postavil a celou dobu i udržoval – s hlavou v dlaních. Oněmělý v údivu jsem se ani nezmohl na otázku, co se stalo. Pán, kterému ten kousek jinak zarostlé opuštěné louky patří, sem poslal buldozer. Mrkněte:

nebo:

nebo:

Celá kauza má – dle mého – tři roviny a stojí za hlubokou debatu. Pokud někomu leží na srdci to, jak se u nás (v Česku) žije, rozhodně bych nad tím nemávl rukou.

1) První rovina je – v dnešním systému – bezesporu majetková. Louku vlastní Josef Antoš z Modřan – tedy náš soused. Michal tuto skutečnost viditelně přehlédl. Říká, že celou dobu si myslel, že zarostlá loučka patří státu, tedy nám všem. “V roce 2015 to přes katastr nebylo možné dohledat. Až nyní v roce 2016 tam je vidět fyzická osoba Josef Antoš. Místo nebylo označené jako soukromý pozemek a ani místní, kterých jsem se ptal nevěděli o tom, komu to patří. Nejdříve to mělo být jen ohniště pro nás, ale časem se to ujalo a začali tam chodit děti a rodiny a tak jsem to vybudoval pro lidi. Odháněl jsem bezdomovce a narkomany a když už to konečně začalo vypadat, že si na to lidi zvykli tak přijel ten buldozer.”, říká k tomu Michal.

Je jasné, že Michal udělal chybu – o tom není sporu. Měl být při zjišťování pečlivější.
Jenomže… kdo to místo znáte – víte, že se jedná o nezpustlejší část louky zastrčené až skoro u lesa, léta nesekaný a břízkami, ostružiníkem a dalšími divokými rostlinami zarostlý, neprostupný kout. Žádný plot, žádná informace o tom, že se jedná o soukromou půdu. Z té letité zanedbanosti by se dalo ussuzovat na to, že loučka žádného pečovatele nemá.

Co myslíte? Měl se Josef Antoš s Michalem nejprve spojit (kontakt na něho měl) nebo je správné, že ohniště nechal srovnat se zemí? Čím je lepší se řídit – výhradně současnou platnou legislativou nebo i letitými morálními principy?

2) „Legislativa je nejnižší formou morálky.“, říkají právnici. Morálka je přitom souborem – generacemi prověřených – vlastností, ctností, které z lidí dělají L-I-D-I. Druhou rovinou pohledu na celou kauzu je tedy morálka. Michal (jakkoli mylně) usoudil, že nejzanedbanější a nejzastrčenější cíp louky by mohl být vhodným místem pro realizaci jeho snu. Vytvořil kouzelné místo, které Komořanům posloužilo víc než dokážeme někteří domyslet. O ohniště průběžně pečoval a potom, co mu kdosi zapálil první chatku, kterou tam postavil ho i pravidelně hlídal. I proto na sebe při vstupu vyvěsil kontakt i s fotkou a vysvětlením proč to celé udělal (viz níže). A já si lámu hlavu nad tím, proč se s ním pan Antoš nemohl spojit a na sílu tam poslal na dvakrát buldozer a celé to srovnal se zemí. V mém světě, tohle není slušné. To nejsou ctnosti. To je pozice síly.

Zde zmiňovaná chatka se zázemím, kterou Michal budoval nadvakrát (potom, co mu ji kdosi podpálil):

3) Veřejné nebo soukromé. Současná neoliberální doktrína kapitalismu (Reagan, Tchatcherová, u nás Václav Klaus) nás učí věřit, že soukromé/privátní je nadřazené veřejnému. To, co dřív bylo základním lidským právem se tak stále častěji stává produktem (Příkladem budiž například voda, toalety, zdravotní péče či vzdělání). Veřejný prostor mizí. Plotů a zdí přibývá.

„Jsme vysoce nespolečenští, je nám nepříjemné, když máme mluvit s lidmi vybraně, vědět s kým mluvit, co jim říci, na co se zeptat. Neumíme jazyky. A neumíme se smát. Jsme tragičtí ve styku s lidmi. Naše sebevědomí je nedostatečné. Nejsme si jisti. Toužíme po izolaci, aby vše bylo malé, ale naše.“ Jan Baťa

Málokdo ví, že pan Antoš měl v minulosti ambici přeměnit svoji louku na stavební pozemky, ale neměl takovou lobovací sílu jako Avestus nebo Central Group, kteří komořanské louky v lukrativní stavební pozemky překlopit dokázali. Neuspěl a na své louce tak nemůže nic stavět. Možná je ten jeho buldozer jen reakcí ublíženého muže, kterého v minulosti ponížili a on má nyní možnost ukázat druhým, kdo je tady pán.

Mimochodem – jako by mu nestačila ta destrukce všeho, co Michal a jeho přátelé vybudovali nechal Josef Antoš na cesty navést několik fúr stavební sutě, do té zapíchl cedule „Soukromý pozemek! Vstup zakázán!“ a zahradil tak cestu do Cholupic, po které denně projdou destítky, možná stovky lidí – rodičů s dětmi, s kočárky, pejskařů, cyklistů, starých lidí,… a já se ptám – opravdu tohle naše současná legislativa dovoluje? …vzít cestu, která spojuje dvě pražské čtvrti a kterou běžně používají jenom proto, aby měl někdo pocit, že je to „jeho“? Ten člověk tu louku nepotřebuje, nevyužívá ji, přesto ji ohradil tak, aby ostatním ukázal, že je jen jeho. Ať si ty tisíce lidí chodí do Cholupic jinudy.

Léta to pozoruji a říkám si, že pokud to takhle půjde dál bude to tak, jak to již dlouho popisují moji staří přátelé z USA nebo z Holandska. Dnešní sedmdesátníci, osmdesátníci popisují své dětství tak jako naši dnešní čtyřicátníci a starší: nekonečný veřejný prostor, lítání po lesích, loukách, parcích. Volnost, svoboda, radost z pohybu, smečka dětí. Jak je to dnes? „Všude, kam se podíváš jsou ploty, zdi a nápisy Soukromý pozemek, Vstup zakázán, Porušení zákazu se trestá…“, to mi řekl Vincent, dnes sedmdesátník žijící v Kalifornii.

Jakou budoucnost chceme pro naše děti? Takovou, kdy každý sedíme ve svém bytě či domě nebo takovou, kdy můžeme být i venku bez strachu, že nás někdo zažaluje (nebo případně zastřelí tak, jak je to možné v dnešních Spojených státech?) za to, že jsme nevědomky vstoupili na jeho/její privátní pozemek.

Přemýšlím o tom a vzpomínám na to, co nás o Češích – po návratu z cest prohlásil Jan Baťa. O tom, jak potřebujeme, aby vše bylo malé, ale naše (viz výše). Stydím se za tento rys naší národní povahy a nehodlám se s ním smířit. I proto jsem napsal tyto řádky, které berte jako můj osobní názor.

Pojďme to probrat, ať se něčeho dobereme. Díky!