Doma milujeme hostiny. Zjistili jsme, že jíst spolu je nejvíc. A všimli si, že jídlo je skvělý magnet, který k sobě umí přitáhnout lidi. Proto, když není nějaký zákaz vycházení, se snažíme co možná nejčastěji nejíst doma sami, ale aspoň s nejbližšími sousedy a přáteli.
Jeden podzimní pátek jsme byli na pražském Břevnově v Nesedím, sousedím. Je to takový místní „komunitní hub“, který u sebe v sousedství kuje neuvěřitelné pikle – prohlédněte si pár fotek níže nebo si projděte jejich program.
Jak už je dnes obecně známo, marketing je něco jiného než skutečnost. Marketing developerského projektu s poetickým názvem Modřanský háj v Komořanech a jeho konečná realita byly od sebe vzdáleny jako nebe a dudy (např. zde). Jedněmi z těch dudů bylo dětské hřiště. To totiž dlouho patřilo k hlavním vizuálům projektu. V realitě se z něho ale developerská korporace Avestus vymluvila a žádné hřiště nepostavila. Sousedskému spolku v Komořanech se ale nakonec – ve spolupráci s místní firmou – podařilo hřiště vybudovat. Tyto Vánoce je to rok, co hřiště slouží jako magnet na místní děti a jejich rodiče.
Jeden z našich andělů místa, soused Petr Běťák se inspiroval na IQLandii a vyrobil ve svém volném času konstrukci, pomocí které se děti i dospělí mohou seznámit se všemi základními způsoby čerpání vody. Popularitu svého výtvoru otestoval poprvé 5.9.’20 na naší pravidelné sousedské slavnosti, kde byl jeho výtvor zdaleka největším magnetem jak dětí, tak i jejich rodičů a ostatních dospělých.
Do dnešního blogu dávám 23 nápadů na to, jak z bydliště udělat domov, tj. jak cizí lidi proměnit na blízké. Aby bylo jasno, k čemu to je, začnu krátkým kontextem.
Bílou na bílé neuvidíte. Na černé už ale ano.
Člověk potřebuje kontrast, aby zahlédl to, co je natolik časté, že se to stalo neviditelným.
My jsme teď navštívili několik asijských bytových komplexů, které vždy do jednoho pamatovaly, kromě soukromých bytů i na společné, sdílené prostory. Viditelně vědí, že člověk potřebuje k životu víc než se jen zavřít do svého bytu.
Některé prostory a vybavení jsem nafotil. Podívejte se a porovnejte si to s fotkama našeho sídliště v Praze-Komořany.
Začal jsem si v Komořanech všímat jedné věci. Před několika měsíci tu vzniklo pekařství s kavárnou (Mareš & synové) a já (ať už na ulici či u Marešů) najednou potkávám násobně víc sousedů, než kdy předtím. Naše čtvrť totiž patří k těm, kde někdo (jakoby) vyhlásil zákaz vycházení …na ulici přes den prakticky nikoho nepotkáte.
Včera jsme, se třiceti sousedy, večeřeli zase na chodbě našeho paneláčku. Vlastně je to už taková tradice nebo možná souběh dvou. V tomto období totiž pečeme každoročně husy a dosud jsme je jedli u někoho v bytě. Vloni jsme už ale jednou večeřeli na chodbě a byl to velký zážitek, a tak jsme se letos rozhodli uspořádat na chodbě i ty husy.
V lednu až dubnu tohoto roku jsme strávili tři měsíce na jihozápadě Austrálie a na severním ostrově Nového Zélandu. Nafotil jsem tam hromadu věcí, které propojují lidí, dělají z bydliště domov a zvyšují tam kvalitu života. Většina fungovala z popudu místní samosprávy, něco z iniciativy občanů. Podívejte se na pár příkladů a podumejte, co bychom mohli zkusit i u nás.
Povídali jsme si před týdnem s Leo Crlíkem, zakladatelem první české ekovesnice Zeměsouznění. S Mluvili jsme o tom, proč vůbec s ostatními spojit v otázce bydlení síly, co je to komunitní bydlení a v čem se komunita odlišuje od komuny, co je to ekovesnice, co cohousing a jaké jsou jejich plány.
Kromě toho, že jsem v Leovi potkal spřízněnou duši, jsem jim nesmírně vděčný za to, že se do takovéhohle projektu pustili.
Proč? Protože podobně jako bezobalu.org nastartovali před pár lety bezodpadovou revoluci, Asociace lesních mateřských škol školkovou revoluci, Impact Hub Praha revoluci v tom, jak pracujeme nebo Spolkový obchod obŽIVA se nyní snaží nakopnout revoluci ve spolčování, tak tohle může být další malá revoluce, která navíc integruje ty výše zmíněné. Osobně si myslím, že bydlení budoucnosti bude vypadat takhle nějak.