“U cukrovaru” a “Modřanský háj„. Dva developerské projekty dvou nadnárodních developerských korporací, které vznikají v 2.-3. dekádě 21. století na jihu Prahy. V jednom bydlím a druhý je od nás, co by kamenem dohodil.
Oba projekty jsou koncipovány jako velkokapacitní nocležny, tj. maximální počet bytů na metr čtvereční. Nejsou to místa, kde by se mělo pracovat či nakupovat – za tím se má odjiždět jinam. I proto jsou obří parkovičtě na auta klíčovou součástí obou sídlišť. Přesto se oba projekty, v jedné zásadní věci, liší a jsou ukázkou rčení, že “Když dva dělají totéž, není to totéž.” Ba naopak – ty dva projekty jsou jako „nebe a dudy“.
Modřanský háj má část panelákovou a část, kde jsou menší domky. Cukrovar jsou 100% paneláky. Porovnám s dovolením ty panelákové sekce s důrazem na sdílené prostory, neboť ty jsou tím, co z bytů na přespání dělá domov. V Cukrovaru najdete dva prostorné vnitrobloky (jeden – viz úvodní fotka), jakási náměstíčka s nespočtem prvků, kde do sebe mohou sousedé “narážet” a vytvářet tak vzájemné vazby, z kterých plyne důvěra a pocit bezpečí, z čehož vzniká tzv. sociální kapitál, který je pak základem pro to, aby se ve čtvrti “dobře žilo”… tj., aby si sousedi mohli pomáhat, aby za vším nemuseli jezdit do obchodu, mohli vypustit děti samotné ven a mít je na očích pod okny, případně si děti navzájem pohlídat, aby se staří necítili osamělí a tak dál. Kromě toho v domech u Cukrovaru jsou prostory na kola (kolárna), kočárkárny, na střechách solární panely, zachytává se tu dešťovka k zalévání,… V Modřanském háji nic takového není.
Podívejte se na pár fotek z prvního náměstíčka/vnitrobloku u Cukrovaru (plus také úvodní fotka) a všimněte si všech těch (konverzujících) lidí a pobíhajících dětských smeček (foceno v pondělí 14.6. v cca 17.30).
Zde je několik fotek z druhého náměstíčka, které je novější, bez vzrostlých stromů, během slunného dne tedy bez stínu a navíc aktuálně přímo vedle stavby (též blíž frekventované silnice):
Na prvním náměstíčku v Cukrovaru je dokonce i jeden/dva nebytové prostory (viz foto níže). V zemích na jih, na západ a často i na sever od našich hranic je toto naprosto běžný fenomém, který je základem proto, aby bylo možné doma i žít – nejenom pouze bydlet. Tyto obchody, dílny, kavárny, nově třeba i sdílené kancelářské prostory a další místní podniky jsou místem, kde místní pracují a nakupují. Nemusejí se tak každé ráno automobilem trmácet pryč a večer se vyšťavení vracet zpět. Bohužel v Česku se staví byty jinde než pracovní příležitosti (kaceláře, továrny,…) a jinde než nakupování (u nás ne drobné krámky, ale supermarkety, nákupní centra).
Čím méně možností potkat se sousedy, čím více času stravéného mimo domov (vyděláváním, nakupováním, výlety,…), tím méně možností navázat vazby s ostatními lidmi. Čím méně vazeb, tím více cizích lidí. Cizí lidé nám už z podstaty naší biologie působí latentní stres a zhoršují naše zdraví. Hlavně ale cizí člověk vám zpravidla „dítě nepohlídá a vajíčko nepůjčí“, tj. jste na všechno sami. Na všechno si musíte vydělat, tj. všechno koupit, za vším odjet pryč… Doma jste pak většinu času zavření ve svých čtyřech stěnách. Co byste dělali venku, když tam nikdo není a není kam jít? Procházet se po prázdných ulicích? Sedět sami na betonu?
To není dobrý život! Podud nevěříte, zeptejte se dětí a starých lidí.
Jak jste na tom s cizími/blízkými lidmi vy?
Pojďme do Modřanského háje. Foceno o cca 45 minut později než Cukrovar. Obrázek je to však velmi typický. U nás máte většinu dne pocit, že tu někdo vyhlásil zákaz vycházení (i mimo covid). Příčinou je to, že Modřanský háj je doslova a do písmene navržen a postaven jako „přespávací ghetto“. Prvky, které by sváděly lidi dohromady a dělaly ze sídliště domov tu zcela chybí… Posuďte sami:
Jediná dětská mikro-smečka, kterou jsem v Modřanském háji v čase focení zaznamenal. Jedno ze tří míst, kde děti u nás potkávám.
Toto jsou naše dvě mikro-náměstíčka, na nich betonové kvádry, u kterých bylo slibováno, že budou lavičkami. Jak uvidíte dál, rozdíl mezi re-klamou a skutečností Modřanského háje byl obrovský.
Zde jsou detailně naše „lavičky“:
Porovnejte aktuální betonové kvádry s lavičkami na dvou vizualizacích Modřanského háje (dřevo vs. beton – zdroj: propagační video projektu viz níže)
Malá část betonů má i tento kulatý tvar. Potíž s kusy betonu k sezení je ten, že dobře vodí teplotu, tj. v chladu nastydnete a v letním žáru si spálíte zadek.
Na sídlišti máme i pár klasických kov/dřevo laviček – vždy ovšem v místě, kde (dlouho) sedět nechcete – v průchodu/myší díře, kde nechápete, proč byste měli sedět nebo u nejfrekventovanější vozovky s nulovým stínem.
V Modřanském háji je řada lidí, kterým model „noclehárny“ vyhovuje, ale je tu velká část lidí, kteří by si zde přáli žít se vším všudy – rodiče malých dětí, starší lidé, ti, kteří pracují z domova a všichni ostatní, kteří si uvědomují, že být obklopený cizími lidmi je ten nejnezdravější a nejméně radostný způsob života, který je proti lidské přirozenosti. Část z těchto lidí se – potom, co zjistí, že se ocitli v přespávacím ghetu – odstěhuje – část se snaží z noclehárny udělat domov – viz: 23 hacků anonymity aneb Jak z noclehárny udělat domov.
Jedním z důležitých komunitních prvků jsou dětská hřiště. To bohužel zůstalo jen na bilboardu projektu, kde bylo jedním z mnoha lživých marketingových magnetů Avestusu:
Toto je jeden pokus o nápravu formou svépomoci: Mikro-pískoviště uprostřed betonu.
Zde hrací deska a tabule (detaily viz zde). Další prvek byla konstrukce na přečerpávání vody – tu ale sousedé odmítli.
Developerem slibové dětské hřiště zajistil po deseti letech náš sousedský spolek z peněz komořanské firmy Regulus, bohužel přímo u té nejfrekventovanější silnice, zatím bez stínu.
Další hacky: Bylinkami osázený pruh půdy a květiny na betonu.
Možná máte též dojem, že re-klamní materiály „Modřanského háje“ popisují projekt „U cukrovaru“. Bohužel tak funguje re-klama. Je to opakovaný klam. Místní samospráva, zastupitelstvo na Praze 12 i česká legislativa na to, aby se stavěl domov nedb-ala/á. Kromě toho, že život v noclžním ghetuu stojí za starou belu, se prostě staví byty, které dnes už nejsou domovem, ale na prvním místě investicí, byznysem. To je i důvod bytové krize, která sílí a bude sílit dál. Vlastní bydlení si bude moci dovolit stále menší počet lidí a to s sebou přinese sociální konflikty a snížení kvality života pro všechny. V historii je podobných příkladů hodně.
Zde se podívejte na propagační video Modřaneského háje, které slibuje mimo jiné kavárnu, lékárnu a další nebytové prostory, jejichž klíčový význam pro kvalitu života jsem už zmiňoval.
Toto byla například slibovaná kavárna:
A toto je dnešní realita. Místo kavárny, lékárný a galerie je uvnitř garáž, zvenku beton porostlý břečťanem:
Kromě toho máme na sídlišti dva (d-v-a !!!) další nebytové prostory. Oba jsou miniaturní a vlastní je nějaká soukromá osoba. V prvním je nepořádek a visí na něm cedule k pronájmu, druhý má zatažené „žaluzie“.
Tohle nám slibovali: 
Dokonce za to dostali medaili (prý??):
Toto je realita:
Jsem jediný, kdo developerskému tažení napříč Českem, té likvidaci krajiny a lidských životů diví nebo nás je víc? Jsem jediný, kdo se diví tomu, že to, co bývalo domov jsou dnes 4 stěny, do kterých se investuje s cílem vydělat jako by to byly akcie?
Kam se poděl život? Co na to děti a staří lidé? Co s tím?
Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy.
Moje nová kniha Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.