Jeden podzimní pátek jsme byli na pražském Břevnově v Nesedím, sousedím. Je to takový místní „komunitní hub“, který u sebe v sousedství kuje neuvěřitelné pikle – prohlédněte si pár fotek níže nebo si projděte jejich program.

Mimo jiné, každý pátek v poledne, pořádají něco, co nazývají „V pátek nejím sám“. Dobrovolníci se střídají, aby uvařili tříchodové menu. Na oběd chodí sousedé, především v penzijním věku. Oběd je za dobrovolný příspěvek 20-80 Kč – podle možností a je to komunitní sešlost par excellence.

Představil jsem si, že tohle by se dělo každý pátek (nebo jiný den), v každé česko-slovenské ulici, v každém bytovém domě a úplně jsem se z té představy dojal. Svět by se změnil.

V dnešní době epidemické osamělosti (z celkového počtu 4,5 mil domácností v ČR, je 1,4 milionů domácností, kde žije jen jeden člověk – z toho 47% lidí v penzijním věku) a ekonomické chudoby je tohle model hodný masového rozšíření.

Komunitní centrum na Břevnově dostalo prostory od města, bývalý byt školníka v areálu místní školky. Bez toho místa by to bylo obtížné. Na tom je vidět, jakou moc ovlivňovat dění v obci má místní samospráva – buď staví parkoviště a silnice nebo vytváří zázemí pro místní sousedský život, podporuje místní drobné podniky. Podle toho se v daném městě žije – přesně, jak to popisuje Helene Norberg Hodge v knize Naše budoucnost je lokální nebo ve filmu Lokální planeta.

Kdo u sebe v obci podnikáte podobné kroky, víte, že problém jsou (kromě budov) i peníze. Čas, um,… darujete, ale jídlo musíte většinou koupit. Kdyby někdo mohl/chtěl břevnovské nějakou korunou podpořit, zde je kontakt. Díky!