Jak už je dnes obecně známo, marketing je něco jiného než skutečnost. Marketing developerského projektu s poetickým názvem Modřanský háj v Komořanech a jeho konečná realita byly od sebe vzdáleny jako nebe a dudy (např. zde). Jedněmi z těch dudů bylo dětské hřiště. To totiž dlouho patřilo k hlavním vizuálům projektu. V realitě se z něho ale developerská korporace Avestus vymluvila a žádné hřiště nepostavila. Sousedskému spolku v Komořanech se ale nakonec – ve spolupráci s místní firmou – podařilo hřiště vybudovat. Tyto Vánoce je to rok, co hřiště slouží jako magnet na místní děti a  jejich rodiče.

Vloni, když se mělo hřiště otevírat a předávat dětem, právě řádil COVID. Naše sousedka Eva Rybníčková, jedna z těch dobrý duší, kterým je třeba za toto hřiště poděkovat (vedle Petra Běťáka, Regulusu a dalších), si na to otevření připravila řeč, kterou pak nakonec nemohla pronést. A tak jí – s ročním zpožděním – kopíruji do tohoto blogu:

Šla jsem dnes kolem nového hřiště. Bylo tam pár malinkých dětí, pár klábosících dospělých a působilo to jako pohoda. A mě napadlo, že je škoda, že řeč, kterou jsem měla připravenou na slavnostní otevření, nikdo kvůli PSOVi neuslyší . Tak Vám ji zhruba přepíšu sem, kdo chce, tak si přečte, a koho to právem nezajímá, nemusí se ošívat v davu, ale prostě to přeskočí:

Chtěla jsem mluvit o tom, jakou z toho hřiště mám radost, i když už nemám doma nikoho v cílové skupině dětí a tedy já si tam na lavičku sednout jen tak nepůjdu. Uvnitř mě ale hřeje, že zatímco já mám „odsezeno“ a kouzlo hřišťové lavičky jsem si vybrala do posledního zrnka písku, teď jsem trošku přispěla k tomu, aby tady, na novém hřišti v nové zástabě, to kouzlo fungovalo dál.

Pro mě celý ten proces vzniku nového hřiště byl docela dlouhý běh. Od prvotních stesků maminek, rozvíření diskuse („co svět světem stojí, chodí se na hřiště ke školce“ x „máme to daleko“) a vůbec položení toho tématu „hřiště v MH“ na stůl, až po čekání na realizaci. Mezitím několik rešerší v katastru, shánění podkladů k podzemním vedením a ochranným pásmům, pak trošku měření a focení, kreslení možností…. Pak to – pro mě – neuvěřitelné extempore s Avestusem, kdy zavětřil, že pozemky, jichž se chtěl co nejdříve zbavit, náhle možná mají pro Městskou část nějakou hodnotu – a obratem je „velkoryse“ nabídl k odprodeji…. Čekání, až se zase bude chtít pozemků jenom zbavit a převést je na MČ, a několik jednání o podobě hřiště a skutečná velkorysá nabídka financování od Kučerových. Děti, o něž nejdříve šlo, mezitím rostly, vazby a vztahy se vytvářely na hřišti u školky a chvíli jsem se až lekla, jestli to nové hřiště nepřichází opravdu pozdě a kouzlo se nerozpustilo…. Vidím ale, že ne. Vidím tam sedět rodiče, kteří se třeba dosud neznali, ale tím předivem společenských hovorů na lavičce se postupně propojují, seznamují, navazují ta nejprve opatrná a posléze těsná přátelství, leckdy těsnější a otevřenější než jsou s vlastní rodinou. Přátelství, která umí přetrvat roky a doprovází je hluboké porozumění povahám i vývoji dětí, vývoji rodinných vztahů, všem těm váháním a návratům do práce nebo změnám profesí, zvládání více rolí a… zkrátka porozumění radostem i steskům každodenna. Já jsem na hřišti navázala vztahy, které jsou pro mě nade vše cenné, které mi pomáhají zvládat úskalí života s třemi dětmi všemi možnými způsoby. Od přátelských procházek po okolí na vyčištění hlavy, profesních rad, přes četné vzájemné pohlídání dětí, půjčení chybějících ingrediencí do večeře a i jen vyslechnutí, že ostatní jsou na tom venkoncem nějak podobně. Přátelství se sousedy „z hřiště“ je pilířem mého pocitu, že sem patřím, a ostatně i impulsem k tomu, že má smysl snažit se dělat Komořany lepší – vím totiž, pro koho to dělám. Přeju tedy Vám, všem obyvatelům Modřanského Háje, aby to hřiště vneslo do vašich řad podobné cenné vztahy. Abyste si tam jako zpočátku osamělí a vyjukaní čerstvě přistěhovaní rodiče našli přátele a kamarády takové, abyste se začali cítit v Komořanech jako doma. A abyste zažili na tom hřišti mnoho klidných chvil, na které budete rádi vzpomínat a ze kterých budete moci čerpat v dalších letech. Přeju Vám, aby to hřiště přispělo k vašemu pocitu, že svět je vpořádku. Věřím, že i díky těmto vznikajícím vazbám se podaří udržet soulad s těmi, kteří hřišťové lavičce už odrostli, neboť vzájemné pochopení a vědomí, pro koho nějaké ústupky dělám, je základ jejich přijetí a příjemného soužití. Ať Vám hřiště dobře slouží.

Eva

Toto byl dlouho jeden z hlavních vizuálů projektu, z jehož levé strany vznikl nakonec pouze trávník, kde se dnes venčí pejsci: