Tento blog jsme začínali výzvou ke zrušení zákazu vycházení. Dnes bych chtěl vyzvat k tomu, abychom zrušili i (některé) ploty. V P.S.ku se podívejte na krátkou informaci k tématu Billa v Komořanech.

Plot. Takové nenápadné slovo, jedna slabika, čtyři písmena, a kolik se toho přitom za ním může skrývat.

Přemýšleli jste někdy, k čemu všemu vlastně ploty slouží? K vymezení hranic pozemku, v ohraničení výběhu pro zvířata anebo také jako ochranný val před ostatními lidmi, případně zvířaty… Zkrátka k opevňování.

Aspoň v naší čtvrti tento fenomén pozoruji. Několik lidí, kteří se přistěhovali do okolních domů, se ze všeho nejdřív pustilo do „opevňování“ svého příbytku: nainstalovali rolety a závěsy; průhledné, jeden a půl metru vysoké již existující ploty ohraničující malé zahrádky osadili mnohdy ještě před nastěhováním tújemi, a někteří dokonce obtáhli celý svůj plůtek neprůhlednou rohoží, z nedočkavosti, až jim túje vyrostou. Ukrýt se, oddělit a izolovat od ostatních.

S našimi přímými sousedy ze všech stran si naštěstí přes plot ještě vidíme (s výjimkou července až září, kdy se nám po plotě plazí dýně a všude bují maliny). Běžně tak na sebe máváme a k sousedům napravo i nalevo od nás můžeme dokonce prolézt úzkou štěrbinou mezi dvěma kolíky. Horší je to s těmi odnaproti. S Ríšou a Markétou a Magnusem a Katkou si proto leckdy povídáme jen tak ze zahrady. Když bychom chtěli na návštěvu, musíme vyjít z domu ven a plot obejít.

Všiml jsem si, že lidé obývající bytový dům se společnou zahradou žíjí úplně jiný život než ti, jejichž dům je obkopený, dnes moderními, soukromými oplocenými před-zahrádkami a kteří vlastně žádný společný prostor nemají.

S Magnusem, naším švédským sousedem, jsme se rozhodli to změnit a vymysleli jsme si projekt „branka“. Plán byl jasný: rozstřihneme plot a uděláme v něm malou branku, abychom k sobě mohli. Jenomže ani jeden jsme dlouho nevěděli jak na to. Až jednou Magnusovi došla trpělivost a říká: „Není branka příliš složitá? Potřebujeme ji vůbec? Nebude nám stačit jen průlez v plotě? Víš, co myslím? Kůlek napravo, kůlek nalevo. A basta.“

Sehnali jsme si dva potřebné kůlky a pak už šlo jen o to, aby se toho ujal někdo, kdo to umí, rozpletl plot, zavrtal kůly a plot k nim z obou stran přivázal. My s Magnusem jsme spíš „teoretici“, takže s praktickým provedením nám pomohli sousedi Ríša a Michal, pro které to byla hračka.

„Dům č. 3 a dům č. 4 jsou tímto oficiálně propojené,“ prohlásil pak Magnus slavnostně a mně to přišlo v menším podobně symbolické, jako když v roce 1989 padla Berlínská zeď.

S Magnusem jsme pak mnohokrát diskutovali o naší potřebě oddělovat se jeden od druhého a oplocovat si svůj majetek, svůj život. Všimli jsme si, že tento „oplocovací, oddělovací vzorec“, dělení na všelijaké ty třídy, útvary, úseky, oddělení a podobně vidíme v naší atomizované společnosti na každém kroku. Ve školách, firmách, zdravotnických zařízeních…

A přece jsou i v naší společnosti lidé, kteří žádné ploty nemají — děti. Třeba naše holky, ještě než jsme se s našimi sousedy vůbec představili, už pobíhaly po „jejich“ zahradě. Děti umějí žít s mnohem větší lehkostí než my dospělí. Pozoruji je a ptám se: proč jim do cesty stavíme všechny ty ploty? Děti se mi- moděk chovají jako řeka. Chtějí žít a plynout jako voda. Vášnivě a svobodně. Zpočátku jim chybí břehy. Řeka bez břehů hrozí zaplavením. „Břehy“ jsou tedy něčím, co se máme v životě naučit — ať už v interakci s ostatními dětmi, od rodičů nebo prostě od života, od ostatních lidí. Naučit se respektovat potřeby druhých, chovat se zodpovědně.

Proč ale na těch řekách stavět všechna ta stavidla, přehrady a jiné zábrany? Myslím, že čím víc zábran, tím méně života! To platí doslova jak na řece, tak i v lidském životě.

Mám dojem, že si začínáme stále zřetelněji všímat toho, že na tzv. egu postavená iluze oddělenosti, tato potřeba vlastnit tak, aby vše bylo moje či naše, je významnou příčinou potíží dnešního světa. Možná o to víc jsou každá malá branka či průlez v plotě důležité jako symbol a připomínka toho, že zdi a ploty je třeba bourat, ne stavět.

Teprve potom může život začít skutečně plynout.

P.S.: Kdo sledujete dění v naší čtvrti, jistě jste zaznamenali zajímavou absurditu na téma našeho  Spolku pro Komořany a jeho snah zastavit výstavbu supermarketu Billa u nás ve čtvrti.

Zatímco na jedné straně se v místním magazínu Prahy 12 objevil paklík článků o opovrhujících spolkem, na straně druhé byl spolek nominován do soutěže „Otevřeno x Zavřeno“ za pozitivní vliv na spolurozhodování občanů. Mimochodem spolek můžete podpořit hlasováním zde.

Stanovisko spolku k tématu Billa si přečtěte zde.

Devatenáct nejzásadnějších důvodů, proč je třeba zastavit rozmach nadnárodních super- a hyper-marketů, naleznete zde: Supermarkety vs. drobní obchodníci. Další zdroje: Jak zkrotit supermarkety nebo Nesnesitelná lehkost nakupování.

Zde jeden z textů – tento z pera místního politika Františka Adámka:

A dopis místního zbohatlíka pana Hese (v celém znění zde).