Miluju města jako jsou Atény. Na svém blogu jsem před rokem popisoval podobnou zkušenost z Tel Avivu (tento text je jeho droubnou aktualizací). Fascinuje mě tu pozorovat, co tihle drobní živnostníci znamenají pro místní život. Že vlastně oni jsou do určité míry tím životem. Nabízejí především místní potraviny a podporují tak své další sousedy. Jsou místy, kde mnozí lidé ze čtvrti pracují (a neodjíždějí tak od pondělí do pátku pryč) a především jsou místem, kde se lidé ze čtvrti setkávají, kde se navazují a rozvíjejí vztahy, kde se lidé navzájem informují. Vzniká tu tak onen „sociální kapitál“, ona obyčejná lidská důvěra, která je základním stavebním kamenem každého funkčního lidského společenství, důležitou ingrediencí pocitu domova a štěstí. Když je důvěra, lidé jsou otevření, odvážní, velkorysí a ochotní ke spolupráci. Když důvěra není, lidé si přestanou věřit, začnou se bát, zavřou se doma a místo toho, aby spolupracovali, si závidí. Místo aby spolu mluvili, pomlouvají se.

Když je důvěra, lidé jsou otevření, odvážní, velkorysí a ochotní ke spolupráci. Když důvěra není, lidé si přestanou věřit, začnou se bát, zavřou se doma a místo toho, aby spolupracovali, si závidí a pomlouvají se.

Kromě této klíčové společenské funkce jsou tito drobní živnostníci i zárukou toho, že jejich služby a zboží budou dlouhodobě co možná nejkvalitnější, tj. v případě potravin čerstvé a nezávadné. O živnostníkovi, který by prodával šmejdy, si to totiž všichni řeknou a rychle by tu skončil (každý Řek nebo Izraelec vám to potvrdí). Ono ho to ale ani nenapadne. Je součástí lidské podstaty, že lidi, ke kterým máme vztah, nás ani nenapadne šidit. A i kdybyste se k tomu v nějakém krátkodobém pomatení mysli nakrásně odhodlali, v komunitě, kde se všichni znají (a všechno si řeknou), nemáte šanci.

V naší části světa drobným obchodníkům minulost nepřála. Fašismus vybil ty židovské. S koncem druhé světové války vyhnali naši předci ty německé. Komunismus vystrnadil ty české a z jejich obchůdků nasekal unifikované socialistické samky a RAJky. S kapitalismem pak dorazily supermarkety a unifikovaná nákupní centra.

Lidé zde ve čtvrti, podobně jako dnes v Čechách třeba i běžně vietnamská komunita, vědí, že když se bude dařit jejich živnostníkům, bude se dařit i jim. Když by začali odjíždět za nákupy mimo svou čtvrť nebo si ve čtvrti nechali postavit super-market, jejich obchodníci začnou strádat, až nakonec zkrachují. Najednou už nebude možné jen tak vyběhnout z domu si koupit rohlíky a přitom třeba probrat život se sousedem. Za každým nákupem bude nutné sednout do auta a odjet. Místní obchodníci nebudou mít prostředky na investice do svého podnikání ani do veřejného majetku a do společných aktivit. Čtvrť začne chudnout. Bude méně důvodů, proč vycházet z domu. Lidé se přestanou znát se svými sousedy. Čím míň se sbudeme znát se svými sousedy, tím pravděpodobněji se objeví kriminalita.

Když lidé začnou odjíždět za nákupy mimo svou čtvrť nebo si doma nechají postavit supermarket, jejich obchodníci začnou strádat, až nakonec zkrachují. Najednou už není možné jen tak vyběhnout z domu si koupit rohlíky a přitom třeba probrat život se sousedem.

V naší části světa nám v tomto ohledu nedávná minulost příliš nepřála. Nejprve se nám sem vplížil fašismus a s ním vymizeli bezmála všichni židovští obchodníci. S koncem druhé světové války vyhnali naši předci ty německé. Komunismus nakonec vystrnadil ty české a z jejich obchodů nasekal unifikované socialistické samky, RAJky a další nevábná místa a na dlouho (dodnes) tak přerušil přirozený vývoj komunit. S kapitalismem pak dorazily super-, hyper-, mega- markety a další podobně unifikovaná nákupní centra. Navíc, po letech totality jsme uvěřili, že maximalizace příjmů je mnohem důležitější než vztahy a rozvoj místa, kde žijeme. Při nakupování tak dnes zcela běžně jdeme, či mnohem častěji jedeme tam, kde toho je hodně na výběr a hlavně tam, kde mají „akci“, „slevy“, kde nám dají něco „navíc“, „zdarma“. Když si ale člověk zažije nějaké takové Atény, Tel Aviv nebo dnes už třeba i velkou část pražských Vinohrad, Karlína, Letné nebo Holešovic, dojde mu, jak zhoubný vliv má nedostatek drobných obchodníků a koncentrace nákupu do jednoho obřího centra, na život běžného člověka.

Podporovat své obchodníky se prostě vyplatí. A to zdaleka ne jenom ekonomicky, ale především emocionálně. Je to vzájemná symbióza. Nakupovat jinde, než doma je jako podřezávat si větev.

Zde je devatenáct nejzásadnějších potíží, které považuji za nutné si v souvislosti se super- a jinými markety pojmenovat.

1. Prodávají jídlo nebo p-otraviny? – Michael Pollan píše: „Co bychom měli jíst? Jezte jídlo. To se poslední dobou snáze řekne, než udělá, zvlášť když se každý rok v supermarketech objeví sedmnáct tisíc nových produktů soupeřících o vaše peníze. Většina z nich si ale nezaslouží být nazývána jídlem – osobně jim říkám poživatelné náhražky jídla. Jsou to směsi vytvořené potravinářkými odborníky, skládající se především z přísad získaných z kukuřice a sóji a chemických aditiv, s nimiž má lidské tělo teprve nedávnou zkušenost. Výzva “jezte dobře” dnes tedy znamená především vybrat si skutečné jídlo a vyhnout se průmyslovým novinkám.“ V supermarketech je skutečné jídlo v naprosté menšině. Pokud si vystačíme s průmyslově zpracovanými potravinami, potom ok. Pokud ale chceme jídlo, je třeba hledat jinde.

„Co bychom měli jíst? Jezte jídlo. To se poslední dobou snáze řekne, než udělá, zvlášť když se každý rok v supermarketech objeví sedmnáct tisíc nových produktů soupeřících o vaše peníze. Většina z nich si ale nezaslouží být nazývána jídlem.“ Michael Pollan

2. Iluze výběru – Žijeme v přesvědčení, že více je lépe. To je jeden z důležitých důvodů, proč jedeme raději do supermarketu, než že bychom zašli do sámošky za rohem. Abychom si iluzi výběru udrželi, vozíme německé brambory do Čech a české do Německa. Jak však ale ukazují početné studie, od určitého počtu možností se však začínáme „kroutit od stresu“ než, že bychom se usmívali blahem. Nejparadoxnější je ovšem to, že počet dodavatelů, kteří jsou schopní či ochotní na podmínky supermarketů přistoupit, se snižuje. Nabídka supermarketů, co se týče skutečné pestrosti dodavatelů, se tím snižuje.

3. Jízda autem – Markety stojí většinou na okraji měst a zřídkakdy umožňují jiný způsob, jak se tam dopravit než je auto. Každá desátá cesta automobilem dnes proto prý vede do nebo ze supermarketu. Studie DEFRA ve Velké Británii tvrdí, že používání aut pro nákupy stojí britskou společnost více než 3,5 miliardy liber ročně kvůli emisím výfukových plynů, hluku, nehodám a dopravním komplikacím. A to nezapočítávají sociální izolaci (všimněte si, kolik lidí sedí průměrně v jednom autě) bez možnosti a důvodu se setkat s ostatními.

4. (Ne)dostupnost p-otravin – Pokud máte auto a slouží vám všechny končetiny, možná vás ani nenapadne, co znamená nový supermarket na okraji města a zavřené obchody na náměstí pro penzisty, hendikepované lidi nebo všechny ostatní, kteří nemohou či nechtějí jezdit autem.

5. Kamiony – Supermarkety přepravují většinu potravin po silnici. Nákladní auta devíti řetězců zahrnutých v jednom z průzkumů ve Velké Británii ujela celkově 1,078 miliard kilometrů za rok. Tato vzdálenost odpovídá čtyřem výletům na měsíc a zpět každý den. O karcinogenním bezoapyrenu z výfukových plynů nemluvě (stejně tak bod 3 výše).

“Dnes už nemůžete živit svou rodinu tak, že chodíte do supermarketu. Musíte znát svého farmáře.” Yvon Chouinard, zakladatel Patagonie

6. Malý, velký malo-obchod – Prodeji konečnému zákazníkovi říkáme „maloobchod“. O maloobchodu hovoříme ale stále i v souvislosti s obřími společnostmi, které dnes ovládají trh s potravinami. Pět obchodů v ČR, ve kterých najdete víceméně stejné zboží, ovládá 70 % trhu.

Pět obchodů v ČR, ve kterých najdete víceméně stejné zboží, ovládá 70 % trhu.

7. (Ne)demokracie – Síla super a hyper-marketů se projevuje na národní i evropské úrovni stále častěji ve schopnosti zohnout si zákony k obrazu svému a vylobbovat si výhodnější podmínky. Mluví se o tlaku na místní zastupitelstva a nepřípustném ovlivňování či ignorování územního plánování. Vyhlášená je arogance a tlak na dodavatele, kteří mají stále častěji jedinou možnost: přijmout jejich podmínky nebo si své zboží prodávat jinde. „Jsou příliš velcí a mocní. Když jim povolení zamítneme, odvolají se. My si nemůžeme dovolit bojovat proti jejich žádosti a prohrát. Když budou mít kvůli právním sporům výdaji, vyhrají a zruinují nás,“ říká John Sweeny, předseda obecní rady severním Norfolku ve Velké Británii. Obchodníci rozhodují, co se nám dostane na stůl. Ne my.

8. Krach místních obchodníků – Ve Spojených státech na příkladu Wal Martu nebo ve Velké Británii na příkladu Tesca či Asdy můžeme pozorovat, jak rychle po příchodu nového supermarketu krachují místní obchodníci a jak se následně urychluje degradace místní komunity. U nás v Komořanech prakticky žádní drobní obchodníci nejsou. Hlavním přáním většiny místních obyvatel je stavba supermarketu. Pokud k tomu dojde, drobní obchodníci se tu neobjeví a těch pár, které tu dnes máme skončí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Rozpad místních komunit – Ve většině českých měst mám já osobně mnohdy pocit, že tu platí zákaz vycházení (viz Co takhle ukončit zákaz vycházení?). Někdy ale stačí popojet z „centra“ do „nákupního centra“, kde to najednou (na oko) „žije“. Jen jinak než to dříve žilo v centrech. Anonymní zákazníci sem přijíždějí, aby výhodně nakoupili (a případně se u toho zabavili) a anonymní zaměstnanci, aby si tu výhodně vydělali. Nic víc.

10. Zisk – Prvotní cíl maximalizace zisku znamená mimo jiné upřednostňování levnějších potravin a dalšího zboží bez ohledu na to, jaký vliv bude mít prodej tohoto zboží na lidské zdraví, společenské vazby a planetu. To v konečném důsledku obnáší nonstop přepravu obrovského množství zboží s nedozírnými dopady na životní prostředí a lidské zdraví.

11. Pesticidy a plýtvání potravinami – Všimli jste si, jak moc se potraviny v dnešním supermarketu podobají třeba šroubkům? Jak je každé jablko, každý banán, mrkev stejně velké, stejně barevné? Supermarkety mají definovaný ideál vzhledu. To je hlavní důvod proč se okolo 1/3 jídla se vyhodí. Je to důvod, který zemědělce nutí používat ještě víc pesticidů tak, aby vše bylo dokonalé. Odhaduje se, že 40–50 % syrové zeleniny až salátu (měřeno váhou) je odmítnuto v některé fázi produkce. V době, kdy na planetě zemře každou minutu osmnáct lidí na následky hladu a podvýživy.

Model přetahování „německých brambor do Česka a českých do Německa“ může až za 20% emisí skleníkových plynů a je tedy zásadním přispěvatelem změn klimatu.

12. Vyhazování jídla – Velká část, i těch vzhledově dokonalých potravin se v supermarketech vyhodí. „Na konci každé směny vyhodíme kontejner až tři jídla,“ řekl mi Jirka, který pracuje jako ochranka v jedné menší pobočce Kauflandu. „Proboha proč?“, zděsím se. „Po záruce, prošlé věci.“  Naprosto zbytečná nad-nabídka, plýtvání.

13. Nedůvěra – Normálním jevem při placení v supermarketu je to, že prodavačka vás požádá, abyste si vyjeli s košem dopředu – aby si zkontrolovala, zda něco neodnášíte. V Kauflandu jsou zaměstnanci nuceni markovat každou položku zvlášť, i když si koupíte třeba třicet kousků jedné věci. Běžné jsou výhružné nápisy upozorňující, že pokud něco ukradnete, zveřejní vás. Velmi často vás od vstupu do prodejny po její opuštění sleduje hlídač. Mnohé prodejny zaměstnávají hlídací službu v civilu. Kamery jsou dnes už naprostým standardem. Každý je tu potenciálním zlodějem – zákazník i zaměstnanec. Zákazníky tu sledují a kontrolují jim koše. Prodavače tzv. kontrolními nákupy, metoda „pohozené bankovky“, běžné jsou prohlídky osobních věcí, kontrola toho komu a jak prodávají a další techniky.

„Do super-marketu chodím rád… připomenout si, co všechno nepotřebuju.“ Dalajlama

14. Manipulativní marketing – Obzvlášť pokud máte děti, víte, že to jsou ony kdo „nejvíc nakupuje“. Stačí jim před očima zamávat plastovým zvířátkem nebo nějakou kartičkou s obrázkem za nákup v konkrétním supermarketu a ony se pak už postarají, že celá rodina jede nakupovat právě tam. Mnohé, na děti zaměřené produkty pak – světe div se – naleznete ve výšce očí (jejich očí). Běžný oborem v maloobchodě je dnes „category management“, který obchodníkům pomáhá vystavit zboží ve „správném“ místě, tj. tam kam se zákazník dívá. K tomu slouží stále častěji i tzv. neuro-marketing, kdy obchodníci využívají nevědomé vlastnosti lidského mozku a umístění zboží, názvy, barvy, reklamu podřizují těmto zákonitostem tak, abychom nakupovali (stále více) to, co vůbec nepotřebujeme – viz např. můj starší zážitek na mém blogu „Mňam, mňam Bobík„.

15. Letáky – Základním formou komunikace se zákazníky jsou vedle televize a inzerce v tisku, letáky. V roce 2010 se v České republice roznesly 4 miliardy letáků. Včetně tisku a dalších nákladů do letákové reklamy do toho proudí 6 miliard. Podle letáku prý nakupuje 30 % zákazníků. Jaká je to rozloha lesa? O nich jsem mluvil před pár lety v tomhle videu:

 

16. Obří koše = větší nákup – Při jedné návštěvě Kauflandu v Modřanech mě překvapilo, že v obchodě nemají malé košíky – pouze obří nákupní koše. Šel jsem se zeptat na informace, jaký to má důvod. Paní mi odpověděla: „Nevím, nejspíš si Kaufland přeje, abyste víc nakupoval.“ Zkuste si vedle postavit dnešní typický nákupní koš a vedle toho ten, který jsme používali třeba v 80.letech. Já nad tím rozdílem žasnu.

17. Neupřímnost a nepoctivost – Fakt, že velké řetězce lžou, už většina obyvatel přijala jako nezbytný kolorit této hry či jakousi daň za jejich velikost a tedy tu „službu“, kterou pro nás konají. Zaručeně čerstvé, ze zmrazených polotovarů, obarvené pečivo, jahodová marmeláda bez jahod. Ukázkou může být třeba slogan Kauflandu na stránkách kaufland.cz je to Láska k Česku, na kaufland.sk Láska k Slovensku a na kaufland.hr potom Iz ljubavi prema Hrvatskoj a tak dál.

18. CO2 a další splodiny – 13 % letecky dopravovaného zboží jsou dnes potraviny – a jejich podíl roste. Tropické ovoce importované letadly spotřebuje třicetkrát více energie na kilogram, než doma pěstovaná jablka. Pro ilustraci se podívejte kolik jablek nebo brambor se jen každý rok do ČR vyveze, aby se odtud další tuny zase vyvezly:

19. „Kunde ist König“ – fenoménem doby jsou diskontní prodejny. Jedním ze zástupců je německý KiK, zkratka německého motta „Náš zákazník, náš pán“ – minimální nebo žádná obsluha, co nejméně stálých pracovních míst, minimální mzdy pro zaměstnance, hodinové platy pod pět euro pro pomocné síly, imigranti ochotní pracovat ještě za míň, učni zdarma, omezování svobod zaměstnanců a jejich šikana vedením. Tlak na co nejnižší cenu ovšem nekončí v obchodě, ale sahá už do výroben v Bangladéši nebo na indická pole s důsledky na zdraví dělníků a zničenou přírodu. O tomto fenoménu pojednává mimo jiné i dokument Hypermarket, jeho pán a otrok:

 

Lidí, kteří začínají od slova supermarket oddělovat přívlastek super a dávat k němu otazník  “super? market” přibývá. Neziskovky (např. Nesehnutí nebo Ekumad) pořádají konference a debatní setkání , tisknou  osvětové materiály (K tématu supermarketů doporučuji některé publikace od Nesehnutých „Další hypermarket? Ne, děkuji!„, Nesnesitelná lehkost nakupování nebo Zaostřeno na hypermarkety), pomáhají občanům bránit se proti budování dalších – na stránce Hyper.cz naleznete hromadu informací, jak se vstupu marketů do čtvrti bránit. Ve stále větším počtu měst i v naší zemi se návrat k drobným obchodníkům daří. Zdá se, že i u nás si lidé uvědomují, že nakupovat nemusí znamenat pouze ekonomickou veličinu (maximalizaci hodnoty za minimum nákladů), ale že nakupování může být příležitost vidět se se sousedy a přitom podpořit své obchodníky, kteří nám tuto podporu vrchovatě vrátí.

Změnou toho, co a kde nakupujeme můžeme změnit svět. A to doslova.

Každý z nás se může denně rozhodnout vyrazit do super(?)marketu pro o-traviny nebo si zajistit jídlo a k tomu navíc ještě podpořit někoho, s kým sdílíme hodnoty a tím vlastně zpětně i sebe. Může to být hokynář, pekař či zelinář na rohu nebo v případě jídla možná ještě lépe konkrétní sedlák, u kterého víte nejlíp, jak k produkci jídla přistupuje. Zde jsem se pokusil před časem sepsat, koho v Komořanech/Modřanech podporuji já: „Podpoř svého vinaře„. Jsem přesvědčený, že změnou toho, co a kde nakupujeme můžeme změnit svět. A to doslova. Pustíme-li si do Komořan Billu (či jinou nad-národní maloobchodní korporaci), náš život bude velmi jiný než je dnes. Stejně tak – zaměříme-li naši energii na podporu a rozvoj drobných obchodníků. Záleží na nás jako jinakost si vybereme.

Na úplný závěr debata s Margit Slimákovou o části toho, jak se supermarketům vyhýbáme my: