Do našeho nového domova v Komořanech jsme se stěhovali s tím, že tam chceme žít, ne jenom bydlet. To je jasný – tenhle blog je koneckonců o tom. Nechceme tu jenom přespávat tak, že si od pondělí do pátku každé ráno stoupneme v autě do zácpy, abychom pak někde celý den “vydělávali na život”, večer se pak vrátili ztahaní domů a o víkendu se celý ten “zameškaný život” snažili dohnat. Tak takhle rozhodně ne.

Jenomže žít tam, kde člověk bydlí dnes není vůbec normální. Většina lidí nemá schopnost vytvořit si práci a jsou tak odkázáni na zaměstnání (v nadnárodních korporacích, v dalších firmách či ve státní správě). Osm z deseti lidí dnes žije právě takhle – od pondělí do pátku odjíždějí vydělávat na život, který se pak snaží dohnat o víkendu. Takový je duch doby.

Většina lidí odjíždí od pondělí do pátku ze svého domova vydělávat na život, který se pak snaží dohnat o víkendu. Takový je duch doby.

Ze zkušenosti vím, že životu tam, kde se (zatím jen) bydlí/přespává, dá pomoct. Je možné ho probudit, rozdmýchat, roztleskat. Aby bylo co probouzet, rozdmýchávat nebo roztleskávat, jsou ale třeba lidi. Je potřeba vylézt ze svých příbytků. Jenomže to není jen tak, neboť všude kolem jsou samí „divní, cizí lidé“. Ještě že vynalezli fejsbuk!

“Sousedská skupina na fesjsbuku“ tak byla kromě dvou úvodních seznamovacích sousedských večírků první věc, kterou jsme u nás v domě udělali. Důvod byl jasný: fejsbuk měl být místem, kde budeme se sousedy domlouvat „společné tleskání“, jinými slovy, kde se budeme informovat, poptávat, co potřebujeme, nabízet, s čím můžeme pomoct, atd. Původně jsme tu skupinu chtěli založit pro náš dům (cca 20 bytů), pak se ale přidali i sousedé odvedle – dohromady tedy přibližně 40 bytů. Pak se nám to ale trochu rozjelo, začali se nám hlásit i lidé z dalších domů a dnes tam máme bratru 200 lidí.

Aby se mohlo žít tam, kde člověk bydlí, je třeba vylézt ze svých příbytků. Jenomže to není jen tak, neboť všude kolem jsou samí „divní, cizí lidé“. Ještě že vynalezli fejsbuk!

Bláhově jsem si myslel, že se v této FB skupině budeme domlouvat o tom, jak na tom našem novém sídlišti vybudovat domov, jak do těch zdí vdechnout život, jak to tu udělat, abychom se tu cítili doma a aby tu mohli vyrůstat zdravé a šťastné děti.

Když bych se měl ohlédnout za čtyřmi roky existence té skupiny a říct k čemu to bylo, tak musím říct, že dost tápu. Raduji se z toho, že se tu sousedi radí se svými byty, s reklamacemi, s opravami, s odpadky a informují se o potížích i radostech. Sem tam tu někdo nadhodí i nějakou akcičku, ať už je to dění v Komořanech nebo nějaké buřty, hospodu nebo párty. Toho je ale naprosté minimum, odhadem deset – dvacet procent.

Překvapily mě na tom sousedském fejsbuku dvě věci: A) míra stížností na developera, který naše sídliště staví (Avestus) a pak také opakované slovní potyčky mezi početnými pejskaři, případně mezi pejskaři a stejně početnými rodiči. Nepřestávám se podivovat nad tím, že je někdo schopný napsat na fejsbuk opovrhující nadávku svému sousedovi, od kterého nebydlí dál než  2 – 20 metrů, v kopii dalším stopadesáti lidem. Zdá se mi přitom, že není nic snažšího než zaťukat na dveře, pozvat souseda na pivo a problém probrat mezi čtyřma očima.

Nepřestávám se podivovat nad tím, že je soused sousedovi schopný napsat na fejsbuk opovrhující nadávku, přestože od něho nebydlí dál než  nějakých 2 – 20 metrů, v kopii dalším stopadesáti lidem. Zaťukat na dveře, pozvat souseda na pivo a problém probrat mezi čtyřma očima málokoho napadne.

Všiml jsem si také, že když napíše do této skupiny jakoukoli stížnost, liky i komentáře přibývají jako houby po dešti. Když tam dá někdo návrh na nějakou společnou sešlost, neraguje zpravidla nikdo. Minule jsem se na to rozhodl zeptat. Na mou otázku jsem dostal dvě odpovědi: 1) Jsme Češi, 2) Všechny tyto komunitní akce jednoumu sousedovi připomínají akce komunistické a o to on tedy rozhodně nestojí. Pod touto odpovědí navíc svítila baterie lajků. Chvíli jsem se na to díval a přemýšlel, jestli mám brečet. Místo toho jsem se rozhodl z této skupiny, kterou jsem před lety spolu-zakládal, odhlásit.

A jaké – pokud nějaké – si z toho vzít poučení?

Facebook je jednoznačně skvělý, propojovací a informační nástroj. Je to ale taky skvělý způsob pro pro budování ega, šíření bludů a nenávisti, dezinformací a zlé krve. Vlastně je to stejné jako třeba s vrtačkou. To je taky nástroj. S každým nástrojem je třeba se naučit zacházet. Co člověk, to různá míra zkušeností. Někdo to s vrtačkou umí, jiný s tím vrtá jako ti dva hoši ze seriálu “A je to!”

A co bych poradil – co se týče založení FB skupiny pro sousedy – svému o čtyři roky mladšímu já?

1) vyjasnit a neustále si připomínat smysl toho, proč ta skupina existuje

2) definovat si zásady , kterých se chceme při komunikaci držet

3) omezit skupinu na jeden dům, jeden vchod, prostě na menší počet lidí tak, aby nebyl anonymní

4) pracovat na tom, aby se komunikovalo hlavně osobně, neboť osobní komunikaci nic nenahradí.

Dodali/ubrali byste něco? Máte s elektronickou sousedskou komunikací také nějaké zkušenosti? Co vám funguje? Díky!