Zjistil jsem, že moje předposlední kniha Třináct tisíc dní je nabitá příběhy s tématikou sousedské blízkosti a pospolitosti. Rozhodl jsem se některé z nich vzít a upravit do formy blogu. Ta dnešní je z léta 2012 z dánské Kodaně.
Lollo a Kim. Z e-mailování s nimi jsem měl trochu zmatek v tom, kdo je kdo, a co jsou vůbec zač. U obou jmen si dovedu představit, že by mohla být jak mužská, tak i ženská. Jediné, co jsem věděl, že to jsou Dánové z Kodaně. Poznali jsme se přes naše výměny bytů. Jim se líbil náš vyšehradský byt a my jsme se zase chtěli podívat do Kodaně. Až v Praze jsem zjistil, že Lollo je žena a Kim její partner. Oběma bylo něco okolo pětačtyřicítky, ona pracuje ve školce, on je řidič kamionu. Z prvních manželství mají oba dospělé děti. Teď jsou nějakou chvíli spolu a zachtělo se jim cestovat.
Nás napadlo, že bychom do Kodaně mohli vzít kamarády z Holandska Franka a Joyce. Nesměle jsem to Lollo navrhl. Ona mi odepsala, že k ní se vejde s bídou pět lidí, ale že si můžeme s klidem vzít i Kimův byt a oni se po dobu, co budeme v Kodani, přestěhují na chatu. Samozřejmě, že mě nadchla ta vstřícnost, a také mě trochu překvapilo, že tu chatu mají v Kodani, v hlavním městě. Byl jsem zvědavý, jak taková městská chatička může vypadat. Když jsme přijeli na místo, abychom si tam vyzvedli klíče, zjistili jsme, že je to opravdu chatička, nebo možná spíše zahradní domek uprostřed velké městské zahrádkářské kolonie. S bránou — otevřenou. Chvíli jsme čekali, až si nás tam přijdou vyzvednout. V tom bludišti zahrádek a chatiček bychom je totiž sami asi těžko hledali. Hned za branou byla hospoda, jakýsi „co-house“, společenská místnost či klubovna, kde se parta lidí bavila nad společnou večeří. Hned vedle velké dětské hřiště. Po dvanácti hodinách sezení v autě a ustavičného dotazování „Už tam budeme?“ to pro holky byl ten správný životobudič.
Když dorazí Kim s Lollo a vydáváme se všichni k chatičce, jdeme několikrát doleva a přibližně tolikrát doprava, po úhledné cestičce z obou stran lemované malebnými chatičkami, zahrádkami se zeleninou a skleníky. Zevnitř se nám ta jejich chata jeví jako takový lehký dvoupokojový letní dům. Uvnitř mají vše, co člověk potřebuje k životu — kuchyňku, koupelnu, záchod, obývák se sedačkou a ložnici s postelí. Na zahrádce jahody, maliny, salát a ve stínu za chatičkou i pár rostlinek marihuany.
Zde je celá naše ekipa, společně s Lollo a Kimem.
Kim říká, že v Kodani je podobných zahrádkářských kolonií plno. Městské zahrady jsou taková jejich tradice, prostě součást životního stylu. Pro mnohé lidi je to možnost vypěstovat si vlastní zeleninu a ovoce a též skandinávský způsob, jak žít v kontaktu a v souladu s přírodou. A tradice je to vskutku dlouhá, prý sahá až do středověku.
Zjištění, kolik lidí se v Dánsku rýpe v zemi a pěstuje si vlastní ředkvičky, změnilo můj názor na zahrádkaření. Dánsko patří mezi nejbohatší státy světa, navíc je to stát s nejnižším Giniho koeficientem, tj. rozdílem mezi bohatými a chudými, a tudíž jednou z nejvyšších kvalit života na této planetě. Lidé si tu neničí záda a kolena na záhonku, aby si vypěstovali pár mrkví a ušetřili za nákup v supermarketu. Tohle totiž u nás slyším jako nejčastější argument, proč si lidé namísto pěstování zeleniny založí raději okrasnou zahradu. Proč se „plahočit“ se zeleninou, když si ji můžu koupit? Proč se tedy se zeleninou „plahočí“ Dánové?
Kim vysvětluje, že zatímco ve městě jsou až příliš často uzavření doma, na zahrádce mohou být venku. Děti mají možnost pozorovat, jak roste jejich jídlo. Pro mnohé je to nezanedbatelný zdroj potravin bez příměsí pesti-, fungi- a herbi-cidů, tj. skutečného jídla, ne průmyslově zpracovaných (p)otravin. Za důležitý považuji i komunitní prvek, který je v DNA místních osad tolik rozšířený — mají možnost trávit čas s blízkými lidmi. Hodně lidí mluví i o „skutečné práci“. Zatímco v zaměstnání ťukají cosi abstraktního do počítače, kontrolují často ne příliš smysluplné tabulky, posílají stovky zbytečných e-mailů, na zahradě si mohou sáhnout na něco skutečného. Mohou tu tvořit. Mnozí lidé mluví o jakémsi zvláštním spojení mezi „tím nahoře“ a „tím dole“, o tom, že zahradničení je jedna z nejpřirozenějších forem meditací, že je to možnost „dotýkat se života“. Život rostlin funguje na stejných principech jako lidský a my se tak můžeme o tom lidském na rostlinách mnohému naučit. V mnoha komunitách na této planetě, kde se lidé dožívají stovky let, je jedním z důvodů jejich dlouhověkosti právě zahradničení a pěstování si vlastního jídla.
Moje zahradnická guru Sláma v botách mluví na konferencei Zpátky k jídlu o tom, že začala zahradničit proto, aby se spojila se svými předky:
Popíjíme kafe a já našim hostitelům nadšeně líčím, že u nás v Praze je to vlastně podobné. Že je to též takové zahrádkářské město. V roce 2009 bylo na území Prahy těžko uvěřitelných 122 zahrádkářských osad o dvanácti až pěti stech členech. I Pražané a Češi nebo Slováci obecně jsou nadšenými zahrádkáři. Od jara do podzimu rádi unikáme na své chaty, chalupy a zahrádky. Ty tradiční pražské se ale od kodaňských liší ve třech základních věcech.
Zaprvé jsou v mnoha případech stále méně komunitní a o to více anonymní. Představa, že si sousedé zahrádkáři ve společné místnosti uvaří společnou večeři tak, jak jsem to zažil v Kodani, je spíše jakousi zasunutou vzpomínkou na osmdesátá léta. Naše zahrádky též stárnou. Zatímco v Kodani vidíte zahradničit mladé i staré, u nás v koloniích mladých ubývá. Poslední rozdíl je poněkud bolestný. Dánské zahrádkářské kolonie jsou chráněny legislativou proti tomu, aby je nějaký úředník v nestřežené chvíli neproměnil na bytový nebo kancelářský developerský projekt nebo aby jim za humny nevyrostlo nákupní centrum či dálnice — jako tomu bývá u nás. V České republice mnozí vnímají zahrádkářské kolonie ne jako součást životního stylu obyvatele města v 21. století, ale spíše jako nepochopitelný retro-pozůstatek minulé doby, který nemá v moderním městě co dělat.
Kromě zanikajících zahrádkářských kolonií nám před očima mizí i další zemědělská půda. Vedle třiceti tisíc zaniklých zahrádkářských osad za posledních deset let je to v ČR každý den 13 až 15 hektarů orné půdy. To představuje skoro 23 fotbalových hřišť, což znamená 8 395 hřišť každý rok. Za posledních 50 let zmizelo údajně 300 tisíc hektarů. „Sen o vlastním bydlení“, kterému jsme uvěřili, a touha po laciné zábavě a pohodlí způsobují, že se zemědělská půda (či prostě půda) proměňuje v další a další domy, tovární haly, supermarkety, zábavní parky, distribuční centra a silnice. Jenom v Praze-Modřanech a Komořanech, kam jsem se i já přistěhoval do bytu postaveného na louce, s hrůzou pozoruji plány zastavět každou zbývající volnou louku či dokonce les. O stavu většiny tzv. orné půdy udusané traktory, nasáklé pesticidy a vyčerpané pěstováním monokultur ani nemluvím, a tak nějak v skrytu duše věřím v ozdravnou sílu přírody.
Naštěstí se už občas objevují iniciativy, které to vidí jinak a naopak se snaží o renesanci zahrádek. Někteří lidé se vrací k zahradničení, sadaření, chovu včel, slepic, králíků nebo ovcí, prostě k půdě. Tak jako Kim touží po skutečné práci, po spojení se zemí, po pobytu venku, po zdravém jídle, po komu- nitě. Vznikají tu nové komunitní, městské zahrady a především mezi mladými lidmi jsou na vzestupu různé formy městského zahradničení, od truhlíku na balkoně po záhon za domem. Myslím, že s postupující automatizací a úbytkem zaměstnání bude více a více lidí nuceno se k půdě navrátit. Pomoci nám může koneckonců i stav našich potravin — stále více lidí vidí řešení v tom, že si alespoň část jídla zajistí svépomocí či v komunitě podobně smýšlejících lidí.
Cicero asi zkrátka věděl, o čem mluví, když řekl: „Pokud máte knihovnu a zahrádku, máte všechno, co potřebujete.“
Příběh je z knihy Třináct tisíc dní, Reportáž z hledání vlastní cesty, kde najdete 145 dalších, podobných příběhů.
____________
Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie – zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Když byste chtěli a mohli, prosím o podporu dvou našich hlavních neziskových projektů: Zpátky k jídlu můžete podpořit ZDE, Slušnou firmu ZDE.
Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy
Moje poslední kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.