Líbilo se mi to. Všiml jsem si, že když člověk překoná počáteční ostych, pocity trapnosti a také naši častou českou potřebu soudit americkou povrchnost (a soudit obecně), je to tak zvláštně fajn a povznášející. Doslova — jako by se potom člověk cítil lehčí, povznesený. Po(u)zdravený.

V Japonsku, na Novém Zélandu, Austrálii, USA, západní Africe a všude jinde, kde se lidé venku běžně zdraví, jsem si všiml, jak je pozdravení povznášející. Doslova — jako by se potom člověk cítil lehčí, povznesený. Po(u)zdravený.

Upřímné (po)zdrav-ení totiž může být velmi o-zdrav-ná zvyklost — jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Po chemické stránce už jenom ta nejprimitivnější, ovšem od srdce míněná forma pozdravu „Dobrý den!“ — tj. pokud to tomu druhému opravdu přejeme — znamená zpravidla vždy malou kapku tělu prospěšných hormonů jako je například oxytocin, který přispívá k pocitům blízkosti a důvěry.

Pod vlivem zkušeností z New Hampshiru jsem se o něco podobného pokusil také u nás. Vzpomínám si, jak jsme hned po návratu vyrazili na pravidelnou nedělní procházku u babičky v České Třebové. Cestou jsem zdravil všechny lidi, které jsme potkávali. Babička samozřejmě při každém pozdravu nechápavě kroutila hlavou. Podle řeči těla se divili i ti, které jsem zdravil. Mně to ale po této americké zkušenosti přišlo najednou úplně přirozené a natolik příjemné, že jsem to chtěl zažívat i doma. Nedovedl jsem si představit, že bych se při míjení s člověkem na ulici tvářil, že ho nevidím.

Samozřejmě mi to dlouho nevydrželo. Po několika dnech jsem si začal připadat jako exot. Potřeba „zapadnout do stáda“ mě donutila, abych to vzdal. Postupně jsem se přestal usmívat a přestal jsem i zdravit. Místo toho jsem při setkání zase začal klopit zrak a tvářit se, že jdu po chodníku sám. Tak to máme ve zvyku my Češi.

Všiml jsem si, že v nových částech Komořan (viz zde) je reakce na můj pozdrav často nulová nebo podrážděná. Ve starých Komořanech je častější úsměv a dokonce to, že mě někdo pozdraví jako první.

Skoro dvacet let po této zkušenosti jsme se nastěhovali k nám do pražských Komořan. Znovu jsem si vzpomněl na New Hampshire a rozhodl se svůj sociální experiment zopakovat. Řekl jsem si, že budu zdravit všechny sousedy na ulicích v Komořanech i cestou do školy, do Modřan. Abyste rozuměli, Komořany jsou taková kolonie, v době našeho stěhování větší vesnice s necelými dvěma tisíci obyvatel. Na naší straně silnice to bylo pár set lidí. Žádné anonymní velkoměsto. Teoreticky bychom se měli všichni (časem) znát. Aspoň od vidění.

Zkušenost to byla a dosud stále je velmi zajímavá. Jsou lidé, kteří se na mě podívají vyloženě zle, s výrazem „O co ti jde?!“ Nejspíš si myslí, že jim řeknu o desetikorunu nebo se chystám jim něco provést. Pár jsem jich už skoro vyděsil. Až samým překvapením málem zakopli. Mnozí se preventivně raději dívají stranou nebo na zem a na pozdrav neodpoví. Z biologického hlediska jsou to logické reakce. Tradiční národy rozdělují podle antropologů jiné lidi do tří skupin: známí jedinci, kteří jsou přátelé, známí jedinci, kteří jsou nepřátelé, a neznámí cizinci, na které je nutno pohlížet jako na nepřátele. „Cizinec“ totiž v divočině znamenal zpravidla nebezpečí, a bylo tak lepší se mu vyhnout.

Postěžoval jsem si před časem ve škole svých dětí, že děti nezdraví. Za několik dní za mnou přišla parta deváťáků s tím, že se o mém postesku doslechli: „Prý sis stěžoval, že tě nezdravíme…“.

Navzdory našemu biologickému nastavení já potkávám v Komořanech stále častěji i lidi, kteří i napoprvé zdraví první nebo se na mne z dálky usmívají a podobně jako na severovýchodě Spojených států se mnou třeba i prohodí pár slov. Ne pouze ze zdvořilosti, ale ze skutečného zájmu. Logicky přibývá lidí, které potkávám opakovaně a pro něž jsem postupem času přestal být tím neznámým podivínem, který „zdraví každého“. Znají mě — stal jsem se jejich „známým“. Raduji se z toho a za to mi celé to experimentování stojí.

Je to jako s chřipkou. Jak vyhýbavé pohledy do země, tak i přání dobrého dne jsou vysoce nakažlivé. Pokud vás někdo upřímně pozdraví a třeba vám i něco pochválí, máte chuť něco podobného prostě „poslat dál“. A to je fajn.