V lednu tohoto roku jsem byl na návštěvě u přátel v Ecovillage Ithaca na severu státu New York. Svoje postřehy jsem popisoval zde: Den s Fredericem a Heléne. 

To, co jsem tam zažil mě nadchlo a rozesmutnilo zároveň. Nadchlo mě to, že jsem tu našel onu dávnou Utopii, doslovný ráj na zemi – malé, soběstačné městečko v krásném koutu Spojených států, obývané partou spřízněných duší. Přesto, že byla zima, venku pobíhaly děti i dospělí. Žádní cizí, potenciálně nebezpeční lidí. Jen sousedi, kteří sdílejí větší či menší část svých životních radostí i starostí.

Rozesmutnila mě – v tom kontrastu – naše ponurá realita (viz např. Co takhle zrušit zákaz vycházení?).

Každý z nás toužíme po stejných věcech: Někam patřit a tvořit něco smysluplného.

Dnes ráno mi kamarádka poslala čerstvou Frederikovu úvahu o tom, jak se liší výchova dětí v „Rozšířené rodině“ od výchovy v té nukleární – viz:  We are Wired to Raise Children in Community.
Já považuji zkušenosti lidí, kteří v dnešní době žijí v komunitě za velmi důležité. Frederic navíc umí poutavě psát (Možná jste někdo četli jeho Buducnost organizací), a tak sem jeho text prostě nemůžu nedat.