Dnes ráno jsem u nás doma zažil další mimo-řádnou věc. Fakt mimo řadu.
Sešli jsme se s asi patnácti sousedy, abychom vyměnili naše prasklé okno. Podívejte se ve videu, jak to celé proběhlo (45 sekund).

Vloni na Okinawě (kde žije nejpočetnější populace stoletých žen na Zemi – viz např.: Deset postřehů z ostrova stoletých a Dalších dvanáct postřehů z ostrova stoletých) jsem si potvrdil to, co pozoruji vlastně v každém dalším šťastném místě planety, kam přijedu – tj. že klíčovou ingrediencí šťastného, zdravého a dlouhého života jsou vždy blízcí lidé. Tam, kde se dobře žije, se lidé znají, zajímají se jeden o druhého, tráví spolu čas a pomáhají si. Nejsou si cizí, doma ne jenom přespávají/bydlí, ale žijí se vším všudy (o více viz Bydlet nebo žít? aneb o tom nejdůležitějším, co potřebujeme v naší společnosti změnit). A to je přesně to, co jsme tu dnes zažili.

O co šlo? V červenci loňského roku nám prasklo okno. Jenomže naše domy staví „moderní“ firma, která nepřebírá zodpovědnost za to, co se stane po uplynutí záruky (já takovým firmám říkám ne-slušné). Například toto rozbité – 200 kg vážící – okno mi zprvu řekli, že vyměnit nejde. Tečka.

Nakonec jsme (po osmi !!! měsících telefonování, emailování) vymysleli, že by to šlo, ale pouze za předpokladu, že seženu 10 sousedů, s kterými tu dvoumetrákovou výlohu přeneseme přes tři ploty. A tu rozbitou ven. Napsal jsem to na náš sousedský fejsbuk (vrátil jsem se na něj a už funguje) a ráno se nás tu sešlo asi patnáct. Petr přinesl štafl, Vláďa úchytky, ostatní si vzali rukavice. Byl čtvrtek ráno, normální pracovní den a tak si to většina musela přeposkládat v práci. Martin s Ivou a Bára s Kubou otevřeli dokořán své byty a my přebíhali z jednoho do druhého jako malé děti, co hrají na schovku. Navařili jsme párky, uvařili ovesnou kaši, k tomu kafe, čaj. Jednomu sousedovi – Peťovi – se včera narodila dvojčata, a tak z toho byla s některými nakonec taková menší oslavná snídaňová párty.

Já se z toho raduju, jak malý děcko. Nejenom proto, že máme po 3/4 roce okno, u kterýho se už nemusím třást, že se vysype na nějaký dítě. Hlavně ale proto, že žijeme v době, kdy jsme uvěřili, že jsme obklopení cizími lidmi a kdy je normální neznat souseda. Přesto je možné se i uprostřed týdne sejít a nezištně, dobrovolnicky pomoct jeden druhému.

Tak to dělali naši předkové odnepaměti. Mluvil jsem o tom nedávno v jedné přednášce v kladenské škole Donum Felix (viz video níže). Bavili jsme se tam o tom, jak si vzít zpět život, o který jsme v Česku přišli po roce 1939. Esence je v tom, co jsme zažili dnes ráno. Tj. v tom, že se zase poznáme, propojíme se, a že budeme fungovat mnohem víc jeden s druhým bez korporátních a jiných prostředníků.

Díky všem, kdo jste byli! Raduji se, že jsem mohl něco takového zažít a těším se na jakékoli další stěhování.